Po delší odmlce opět zasedám ke computeru, abych vám se zpožděním všem poděkoval za gratulace, ale především dodal video z poslední etapy Cesty za východem slunce.
Na dotazi týkajících se promítání a besed, odpovídám ANO, všechno bude.. :) První bych chtěl stihnout v prosinci v Mladé Bolelavi a po novém roce pokračovat v dalších městech.
co se týče návratu do tzv. reality....no co dodat, v úterý jsem přijel a ve středu šel do práce :) tím jako bych ustřihl posledních půl roku a jako by nic nebylo.
Tento týden jsem navštívil Boleslavský deník, regionální tv 1.Boleslavská, ve čtvrtek mě čeká rádio Jizera a výhledově další média, kde bude možné přečíst či poslechnout nějaké dojmy z cest....
Stihnout prosincový termín bude strašná honička, ale věřím že to zvládnu a bude na co koukat. :)
Jelikož se to každým dnem zveřejní ve výše zmiňovaných médiích, můžu vám prozradit, že další cesta je naplánována a na její realizaci už začínám pracovat. jelikož tu delší a těžší půlku světa už jsem přejel, v létě chci dokončit okruh kolem světa a přejet Kanadu, případně USA od pobřeží k pobřeží. takže opět bude co číst a na co koukat....doufám :)
Cesta za východem slunce - Japonsko 

JE PO VŠEM!!

 Před čtyřmi dny jsem za provazů deště padajících z ocelové oblohy dorazil do Tokia. Tedy po šesti měsících a bez mála 14500 kilometrech jsem v cíli. Těžko popsatelný pocit. Na jednu stranu velká úleva, že jsem dojel, dotáhl celou cestu do konce a radost z návratu domů. Na stranu druhou, trochu lítost že už nejedu dál, nemohu pokračovat v dalším objevování a toulání se po světě i nechuť vracet se domů a začít řešit všechny povinnosti a věci, které na mě čekají. Nicméně  Tokio, po měsíci slunečného počasí s nebem bez mraků mě zde dostihl nevlídný podzim a každý den je o dešti. Sehnat krabici na kolo, zbavit se poloviny věcí, abych se vešel do váhového limitu, balení, psaní, odpočívání, mi zabralo dost času. Města jsem si bohužel moc neužil. Procházky s deštníkem v ucpaných ulicích 12,5 (bez aglomerace, s 38mil.) milionové metropole mě omrzeli hned v začátku a tak jsem raději využil  tepla a pohodlí bytu u dalších krajanů, kteří se mě zde ujali a pomalu se připravoval na návrat domů. Dnes v noci odlétám, se smíšenými pocity, 30ti kilovou krabicí, hromadou zážitků, 15ti GB fotek a dlouhým příběhem k vyprávění. Sem jsem jel 6 měsíců, zpátky budu za 14 hodin.

Půl roku je dlouhá doba, i když to uteklo jako voda. Viděl jsem kus světa, poznal mnoho skvělých lidí, zažil pocity štěstí i trápení a hodně, opravdu hodně jsem se naučil. Těžko shrnout co mi tato cesta dala. Asi jedna z nejdůležitějších věcí je ta, že to šlo. A v celku snadno. Stačilo se rozhodnout, šlápnout do toho a dělat to co člověk chce. Že lidé jsou všude milí a hodní, že po každé bouřce se vyjasní, že nemá smysl lámat si hlavu s věcmi, které člověk neovlivní, atd. atd..

Byly chvíle, kdy se mi nechtělo, nebavilo mě cestovat. Nechtěl jsem jezdit na kole, nebavilo mě znovu a znovu slézat z kola a tlačit ho dál, balit mokré věci, dennodenně  mazat na chleba marmeládu, nebo nevědět kdy a kde zase seženu vodu. Ale nikdy, vážně nikdy mě nenapadlo skončit.

Tato cesta napříč euroasijským kontinentem nevznikla kvůli cyklistickým rekordům či mé touze si každý den pořádně omačkat zadek. Vznikla kvůli touze cestovat, poznat něco nového, vidět věci a krajiny, které jsem znal jen z obrázků. A to naprosto a beze zbytku  splnila. Kolo byla volba, výzva i zvědavost. A byla to dobrá volba, i když jsem o tom při sezení u krajnice, naprosto vyčerpaný a rozbolavělí, občas pochyboval. Otevřelo mi mnohá srdce i dveře, které by mi jinak zůstaly skryty.

Nezbývá než vám všem poděkovat za zájem podporu, komentáře, rady, nabídnutou i poskytnutou pomoc.

A v neposlední řadě musím poděkovat firmám Author, TheNorthFace, Ortlieb, Fit-Pro, Onyx Café a Turistika.cz které mi od začátku věřili, rozhodli se mi poskytnout podporu a bez jejichž pomoci bych se na tuto cestu nevydal.

Všem vám ještě jednou děkuji, byla to super jízda!!!!

PS:život na této stránce bude ještě pokračovat, jen mi přišlo vhodné udělat nějako čáru za tím hlavním….

Video z výstupu na Mt. Fuji!!!!

2.10.Tokio

A prší a prší a prší. Zkouším se nezlobit, celý měsíc jsem měl nádherně, ale moc mi to nejde. 55kilimetrů městem, v přívalech vody, promočený skrz na skrz, takhle jsem si slavný dojezd do cíle nepředstavoval. Plánované zastávky na zajímavých místech po cestě vypouštím, v tomhle počasí nemá smysl vůbec nic. Když jsem zhruba uprostřed Shinjuku, jedné z tokiiských čtvrtí, mění se déšť v souvislou masu vody. Po ulicích tečou potoky,lidé mizí za skleněnými dveřmi moderních výškových budov, já čekám na semaforu, zatímco na mě dopadají kbelíky vody. Nezbývá než se smát, proč také ne, vždyť o nic nejde. Po poledni déšť utichá a já na druhé straně Tokia volám Martinovi, že hledám jeho dům a potřebuju do navigovat. A jsem zde. Poslední cyklo den je za mnou. Zbývají poslední dny a hodiny Cesty za východem slunce. Po šesti měsících a 14425 kilometrech v sedle bicyklu jsem na konci. Martin mě zve k sobě domů, připíjíme na konec cesty a mluvíme a mluvíme.

1.10. Hachioji

Vydatný déšť buší do plachty stanu. Tak předpověď nelhala, od rána je opravdu hnusně. Vystrkuji hlavu ven, abych se podíval jak mlha a dešťové mraky pohltili jezero i celé okolí. „To vypadá na dýl“. Co jde, tak balím ve stanu, abych byl připraven na případnou pauzu bez deště a uchoval většinu věcí suchých. Mám ale větší problém než je voda. Už v noci jsem se budil bolestí a teď, když si jen drknu o stehna, bolest je strašná. Horká voda v onsenu a řízky jako regenerace nezabrali. Při každém pohybu úpím bolestí. Na minutu přestává pršet a tak okamžitě balím zbytek a odjíždím. Nasedání na kolo musí vypadat opravdu groteskně a toho křiku co u toho produkuji taký není málo. „Moje nohy, aauu“. V provazech deště opouštím Kawaguchico a nabírám směr na Tokio. „Tak už je to tady, Tokio je za humny a už je konec“. Dochází mi že je to vážně za mnou. Zvláštní pocit. Na jednu stranu smutek, že je po všem, na druhou stranu úleva, že je po všem. I když po pravdě, to úlevou si nejsem tak jistý. Kdybych mohl, hned jedu dál. Cesta ubíhá příjemně i v tomto nečase. Jedu po proudu řeky, takže stále mírně klesám. Ovšem moje představa pohodového klouzání do Tokia se bortí v bolestech a láteření při šplhání přes hřeben uprostřed hlubokých horských lesů. Tohle si má stehna nezasloužila. Přijíždím do Hachioji, což už je de fakto začátek Tokia. Chtěl jsem zde v klidu strávit zbytek dne, dodělat internetové povinnosti a zítra vyrazit do středu hlavního města Japonska a cílové stanice mé cesty. Jenže člověk míní a realita mění. Vše Starbucksu a vedle v obchoďáku mě vyhazují od elektriky, vracím se do deště a přejíždím hledat místo na spaní. Zkouším road station, opět mě vyhazují od elektriky, navíc to tu na spaní není moc vhodné, takže opět vyrážím do deště. Zkouším štěstí v parku a na druhý pokus nacházím místo, kde je možné schovat se pod střechou. Je to tedy mizérie, ale jde o poslední noc venku, to už přežiji. Jednoznačně nejhorší nocleh za celou dobu v Japonsku.

29-30.9. Kawaguchico

Dvě hodiny trávím opravováním přední duše a hledáním příčiny vzniku děr na vnitřní straně duše. Tedy té v ráfku. Třikrát je už zalepeno a když začínám nafukovat opravené kolo, na třech atmosférách to zasyčí a můžu začít znova. Nějak se to tam skřípe nebo co. Už vážně nevím. Oblepuji ráfek tejpovačkou z lékárny a zkouším to znovu. No na pátý pokus po dvou hodinách trápení nasazuji opravené kolo do vidlice. „sakra kam jsem dal osičku, já se p“ nacházím ji až když utahuji náhradní. Zbytek kopce překonávám celkem lehce. Projíždím dlouhým tunelem na druhou stranu hřebene a hned v první zatáčce musím zastavit. Koukám na kus města a jezera pode mnou a Fuji s bílím prstencem mraků „kolem pasu“. Ta hora je velkolepá. Kola ještě chvilku sviští a jsem dole ve městě. Svačina, dlouhé rozmýšlení, hodnocení situace a příležitosti, hledání výmluv, zapuzování výmluv, nasedám, jedu se podívat na začátek Fuji Subaru Line. Placená silnice se prohýbá pod náporem všech druhů motorových vozidel a pár cyklistů. Po nekonečném stoupání na její úpatí dávám opět dlouhou pauzu. Každý, komu potvrzuji že zvažuji cestu nahoru, se se smíchem chytá za hlavu. Jeden motorkář se snad zlomil v pase.  Po hodně dlouhém civění na mýtnou bránu zahajuji útok. „čekal jsem to prudší…..že tě huba nebolí, ujel si dva kilometry ty lemro“. Míjím první stanici, v zatáčce potkávám dolu jedoucí autobus MHD. „Cože? Vždyť všude píšou, že busy už nejezdí“ Obracím a letím dolů co to dá, abych vyhledal autobus. Zjišťuji že poslední bus jede v pět hodin, což je pro mě ideální. Takže internetové informace opět míjí realitu velkým obloukem. Kolo nechávám v infocentru, balím všechno teplé oblečení, láhev vody, pytel musli, kameru, foťák, stativ a karimatku, z přední brašny vytvářím epesní kabelku a vyrážím. V buse sedí jediný člověk,Piere z Francie, který má stejný plán jako já. Paráda, jdeme ve dvou. Impozantní západ slunce nad dekou hustých mraků sledujeme jen skrz okna, během stoupání do výšky 2300m.n.m.. do Páté stanice přijíždíme těsně po západu. Řádně se ochlazuje, nezbývá než čekat. Pět nekonečných hodin, než v jedenáct vyrazíme na cestu. Nastal čas. Temná obloha je poseta miliony hvězd, v hloubce pod námi svítí jako hromádky barevných drahokamů světla měst. „Tam dole teď vrcholí zábava“ ukazuji Pierovi na chumel světlušek v dáli „a my se chystáme strávit celou noc v zimě dupáním do chodů“. „přesně“ nasazuje Piere zkřivený úsměv. Tma jako v pytli, dva bílé kuželi od čelovek prohledávají každou píď cesty, ale i tam se občas ozve škobrtnutí o kámen a nějaký vulgarismus. U první odpočky na naší trasu potkáváme Jamese z Austrálie. Fajn, jdeme ve třech. „co ty jsi za Australama, že jdeš na horu jen v triku?“ nechápavě tahám Jamese za rukáv. „Pohoda, bundu mám v batohu“. „No nevim, klepeš se poctivě“ drmolim do fousů. V sopečném popelu se jde na nejvýš špatně. Boříme se a co chvíli někomu podklouzává noha.  Popel střídá pevná skála a noční lezení v bludišti stupů, schodů a kamenů začíná být náročné. Navíc s tou brašnou přes rameno se mi jde vážně blbě. Vychází měsíc, bizardní podívaná nás přibíjí na místě. Sytě rudý, obrovský půlměsíc, který se právě vyhoupl nad mraky nikdo z nás nechápe.Po dvou hodinách stoupání se zastavujeme ve výšce 300m.n.m. a dáváme si dlouhou pauzu. Schováváme se v závětří, ale i tak na sebe postupně nasoukávám veškerý NorthFace, který mám. Přichází mladý Japonec, který jde nahoru již po jedenácté, ale dlouho se nezdržuje a pádí nahoru. Japonské moudro o tom, že moudrý muž jde na Fuji jen jednou, asi nezná. Po hodině klimbání začínám být nervózní  a chystám se opět vykročit. James se přidává, Piere vaří kafe a zůstává. Po čtvrté ranní se na vrcholové stanici potkáváme s tím klukem co mu to desetkrát nestačilo. Máme toho dost a jsem rádi, že už dál nemusíme. Zaléháme v závětří a doufáme, že to neprospíme, protože máme víc jak hodinu času. V celém těle mi škublo „sakra“ uvědomuji si že jsem se právě probudil ze spánku. Je světlo. „sakra, Jamesi vstávej!“ jako když do mě střelí vyskakuji z karimatky, dvěma skoky opouštím náš úkryt a koukám na východ. „Uff, dobrý máme čas“. Po horizontu se táhne zlatavá čára, která směrem nahoru bledne, přechází v modrou až se ztrácí v tmavém nebi nade mnou. Bereme věci a přecházíme o pár kroků výš na jeden z vrcholů posvátné Fuji. V 3776m.n.m. je pěkná zima, proto ohnivý kotouč vyhlížíme o to intenzivněji. Přichází Piere a hlásí, že za dvanáct minut by měl začít východ slunce. Pohled, který se mi naskýtá nedovedu popsat. Je to neskutečná krása. První paprsek prostřeluje vzduch a okamžitě nás oslňuje. Člověk by mohl hned na místě zemřít a umřel by šťastný. Mnohem menší hory, které jsou hluboko pod námi, vystrkují vrcholky skrz bílou deku, která halí vše, kam jen oko dohlédne. Nádhera. Ztrácím pojem o čase, zůstal bych tu věčnost, ale James hlásí, že jde dolů a tak se s Pierem přidáváme. S pocitem štěstí a naplnění kráčíme po sestupové cestě sypkým sopečným kamením dolů. Nečekal jsem že mě to takhle dostane. Plni dojmů spěcháme dolů, míjíme naší odbočku a o pořádný kus níž zjišťujeme, že jdeme špatně. Musíme zpět, traverzovat se nedá. Pohled nahoru posouvá mojí náladu na bod mrazu. „Ale já už jsem vážně KO“ přepínám do nouzového režimu a odevzdaně dupu nahoru. Kluky za chvíli ztrácím z dohledu, ale čekat na ně nehodlám. Chci být dole co nejdříve a stejně ses sejdeme u autobusu. Nakonec se stejně scházíme ještě na stezce a dokončujeme trek spolu. Slunce už žhne jak jen dokáže, potkáváme mnoho lidí, kteří míří k vrcholu a na padrť vyčerpaní, nevyspalí a hladoví se konečně ocitáme na pátém stanovišti. To už berou cestovky útokem a vypadá to tu jak v mraveništi.  V autobuse se musím přemáhat abych neusnul a už myslím jen na to až budu mít zase sbalené kolo a pojedu se někam najíst, lehnout, vykoupat a tak. Po vydatném obědě se stavuji na nádraží, abych okamžitě nasdílel vrcholovou fotku na internet. „a hele Piere“ naposledy se loučíme a já se přesouvám do Onsenu. Na horké prameny se těším už od včera. Dvouhodinový relax v lázních mě uvedl do krásně vláčného stavu, stavuji se pro víno ze zdejší oblasti, abych měl čím zapít mé dnešní 27 narozeniny a zabydluji se na břehu jezera Kawaguchico. Jsem ztahný jako pes.

28.9. 15km před Kawaguchico Lake

Ze dne na den se ochladilo o 10°C. Není to nijak na škodu, přes den je to ne cestování idealní, ale jak zapadne slunce je už docela zima. Hold, podzim je zde. Sjíždím z hor a tudíž bez větší  námahy jsem v poledne v Kofu. Město leží v pánvi obklopené horami, výhledy jsou jedna radost. Z mlžného oparu na něj dohlíží i dokonalý kužel Mt. Fuji. Dopisuji blog, zjišťuji informace o výstupu na Fuji a stále přemítám jestli jít nahoru nebo ne. Jediná šance je zítra v noci, pak se má začít kazit počasí. Vylézám z kavárny, nasedám na kolo a „do hááje“ přední kolo je prázdné. Po demontáži zjišťuji je duše praskla pod jedním z mnoha lepených „fleků“ a díra má dobré dva centimetry. To je nelepitelné, ale zkouším to. Vysvětlí mi někdo jak je tohle možné?????? Z povzdálí mě pozorují tři kluci na „libertách“, jeden se osměluje a přijíždí se zeptat co dělám. Japonsky. Naštěstí mému dotazu na bycicle shop rozumí, ale po hledání v telefonu mi sděluje že o žádném neví. Zastavuje se u mě babička opřená o nákupní kolo. Vypadá to, že mi říká, že za rohem je bike shop. Volám kluky ať to řekne jim a oni potom mě. A skutečně, za rohem je prý obchod. „Arigato kozajmas“ lehce foukám duši, kupodivu drží a kluci mě vedou o dvě ulice dál do obchodu, kde kupuji pro jistotu dvě nové duše. Když vyndávám tu mojí hrůzu s deseti záplatama, majitel obchodu jen zírá a směje se. Můžu vyrazit k jezerům pod Fuji. Musím ale přes hřeben.  A ten mi dává zabrat mnohem víc, než jsem čekal. Jak jsem již psal, Kogu leží na dně pánve a kamkoli z něj jedete, musíte do kopce. A pokud chcete, tak jako já po silnici č. k Kawaguchico jezeru, musíte do kopce 22 kilometrů. Převýšení nevím. Ale ve zkratce, v půlce vzdávám a uléhám na prvním rovném placu vedle silnice. A co se nestalo, koukám, že přední kolo je opět prázdné….do p!!