29.7. Bayankhongor - 36km
Ráno už jsem se těžko zvedal ze spacáku. Únava a bolest svalů už je opět na výši. Posledních 400km mělo být jen přesun do dalšího města na asfalt. Ale daly mi strašně zabrat. celou situaci už jsem popisoval na Facebooku, ta si jí dovolím zase zkopírovat:

Bayankhongor: Do Altaje jsem dorazil až druhý den ráno, zmačkaný jak staré noviny. Ale byla to fajn zkušenost, na chvíli se stát součástí běžného živtoa na zdejších cestách. Dokonce jsem i prodával cibuli, kterou jsme vezli. Pověsti o 100km asfaltu z Altaje nelhali, ani o tom, že odtud už nejsou komáři..
Ovšem o tom co začne až skončí asfalt mi nikdo neřekl. Dvě vyjeté koleje plné hlubokého písku, sypkého štěrku a kamení. Zlý sen, který se velice rychle měnil v noční můru. Bořil jsem se do písku a štěrku, pak se zas kodrcal po kamenech ať už pevných, nebo volně ložených. A tenhle děs ještě umocňovaly přírodní vymleté retardéry. V hrozném vedru a v naprosté pustině. Tohle peklo mělo 100km a dostalo ze mě úplně všechno. pro přiblížení situace jedna myšlenka z cesty :"Není tu nic k vidění, nic tu nežije, nedá se tu pohybovat, není prostě žádný důvod tady být..." Neustále jsem jel na hranici proražení kola, nebo uplného zničení ráfku. Vlastně jsem jen čekal kdy se co podělá.
Za vesnicí Buutsaagan se situace už zlepšila. Sice pořád tankodrom, ale jakž takž jsem jel. Až jsem dojel sem. Odtud už by měl vést do Ulaanbaataru asfalt.
Z Altaje jsem vyrážel odpočinutý a plný sil. Po ujetí těchto 4OOkm jsem opět fyzicky zrujnovaný a stahaný jako pes. Ráno už jsem se jen těžko zvedal ze spacáku.... Původně jsem na celé cestě neviděl žádný sportovní výkon, ale po cestě Mongolskem jsem tento názor změnil. Minimálně cestu přes Mongolsko považuji za veliký sportovní výkon.
Do Ulaanbaataru pojedu co to dá a během řešení čínského víza se tam dám zase dohromady.
Po překonání toho pekla v posledních dnech, bych se rád zmínil o svém kole Author Instinct 29. S jehož výběrem jsem šel přímo proti proudu všech cestovatelů a doporučením a které mě zatím bez zaváhání provezlo všemi těmi hroznými věcmi. Měl jsem možnost ho srovnat s pár cestovními speciály a musím s hrdostí říct, že jede lépe a rychleji než všechna kola které jsem ve svém směru potkal. Pevně věřím, že teď už to do Tokia musím dojet

28.7. 35km před Bayankhongor - 96km
Je to sice tankodrom, ale dá se jet. Kolem mě už není vůbec nic k vidění. jen nekonečný prostor. Moje svěžest z Altaje je pryč. Začínám toho mít zase plné kecky. Terén mi dává hrozně zabrat.

27.7. 30km před Bombogor - 95km
To co se včera zdálo jako zlý sen, se dnes proměnilo v nejhorší noční můru.Sypký hluboký štěrk a písek do kterého jsem se neustále bořil a nemohl jet. Na cestě vyježděné vlny, které byly uplně nesjízdné. Na jednom metru cesty je osm, 5-10cm vysokých retardérů, které vytlučou duši ze všeho. Tyto bořivé úseky se střídaly s jinými, plnými kamenů ve velikosti od tenisáku do meruny. Jel jsem na hranici proražení kola, nebo opětovného zničení ráfku. Vlastně jsem jen čekal, kdy se co podělá. Ale nestalo se. Bohudík. Kolo drží. Navíc vedro a skutečná pustina. Nikde nic. Situaci asi nejlépe vystihuje věta, která se mi neustále honila hlavou: "Nic, není tu nic k vidění, nedá se tudy jet, ani tu nic nežije, není žádný důvod tady být. Není." Jediné co se tam dalo udělat, je zničit kolo, nebo sebe. Tento nejhorší úsek z nejhorších měřil 45km a strávil jsem v něm přes 5 hodin. Když jsem to konečně projel a ve vesnici Buutsasgan slezl z kola, zjistil jsem že mám svalový třes, jako po nejtěžším tréninku. Z Buutsaaganu už byla cesta lepší a tak jsem jel co nejdéle bych srovnal skore. Závěrečný dlouhý sjezd mi hodně pomohl. I když po té šílenosti už bude každá cesta lepší. Utábořil jsem se na dohled řeky Baydragiyn gol s výhledem na krásnou scenérii nevysokých ale velmi členitých hor. A když jsem konečně vychladl a uklidnil se, mohl jsem se zase kochat tou krásou kolem mě.

26.7. 45km před Buutsagan - 165km
Chvíli to trvalo, ale do Altaje jsem se dostal. Během cesty jsem dvakrát přespával. S druhým autem jsem měl možnost nahlédnout pod pokličku běžného života na zdejších cestách. Kvůli opravám jsme zastavovali asi 15x. Na levém předním kole se uklepala nějaká matice, či co. Jeli jsme pomalu, ale jeli. Jak jsem se naučil při stopování: "je lepší blbě jet, než skvěle jít". Navečer při zastávce v jedné osadě, jsem zjistil co se to kromě mého kola veze vzadu na korbě. Vyndali jsme váhu a pytle brambor a začali prodávat. Bylo znát, že díky tomu že jsem přijel s partou místních, na mě ostatní koukají mnohem přívětivěji. Při čaji "brrr" v jednom z gertů, jsem dostal ochutnat tradiční mongolský sýr, tvrdý jako kámen. Ale jídlo mě zde vážně nebere. Z této osady se jelo několik desítek kilometrů skutečnou měsíční krajinou. Planina rovná jako deska stolu, byla po obzoru rámována hřebeny hor a povrch byl pokryt souvislou vrstvou černého štěrku. Jinak nikde nic. Být svědkem západu slunce na této "cizí planetě" byl veliký zážitek. Jely jsme dlouho do noci a pár posledních kilometrů před Altajem přespaly ve stepi. Ráno jsem ve městě nakoupil zásoby, vyměnil zbytek rublů a vyrazil směrem na Ulaanbaatar. Z Altaje je prvních 100km po asfaltu. Ty jsem doslova přeletěl. Tři dny bez kola byly znát a nohy makaly jak nové. Dalších 10km na černý koberec teprve čeká, ale po tvrdém povrchu se jelo taky dobře. Pak ale silnice skončila a dál pokračovaly je dvě vyjeté stopy ve stepi ze štěrku a trsů trávy. Zde začal můj zlá sen. V sypkém hlubokém štěrku jsem se bořil, často jsem musel slézat abych kolo protlačil o kus dál na pevnější stopu. Vedro jak v peci, nikde nic, jen kdesi v dáli na horizontu byly vidět horské hřebeny. Pomalinku jsem se v tom štěrku a písku dokodrcal do zvláštního kraje, plného pahorků a hrbolů, porostlých stepní trávou. Cesta získala tvar tobogánu a tak jsem neustále kličkoval do prava, do leva, nahoru a dolu. Čekal jsem, že se každou chvíli musí objevit nějaký hobbit. V pahorkách, kterými jsem projížděl, chyběli jen dveře do jejich domečku. docela jsem se večer divil kolik se mi podařilo ukrojit.

19.7. - 23.7. Tašanta - Hovd  - cca 340km
Popravdě, říkal jsem si, že ty cesty půjdou na kole jet. No realita předčila moje očekávání. K horšímu.
Protože cesta na celnici mi zabrala dost času (20km kopec) a tam jsem pak čekal než skončí pauza na oběd a i potom šlo vše velmi pomalu, dostal jsem se na území Mongolska až odpoledne. Sjel jsem jen 20km do prvního městečka (honosné označení), kde se mi hned naskytla možnost přenocování u místních. V chatrném domku bylo živo. Děti, rodiče, prarodiče, strýc, teta a já. Na stole přistál slaný čaj s mlékem a k večeři skopové s těstovinami, vše parádně utopené v loji. Bylo to moc příjemné uvítání do nové země a teplo domova jsem uvítal, protože v noci je zde opravdu chladno.

Druhé ho dne už jsem mohl pocítit realitu cestování po Mongolsku. Ve zkratce, za prvních 3.5h 25km a dva prasklé dráty.. Ale po překonání prvního pasu, kde jsem proklínal můj nápad přejet Mongolsko na kole, se vše obrátilo k lepšímu. Narazil jsem na pár kousků asfaltu a budovanou silnici po které se dalo jet a do města Olgiy přijel poměrně v pohodě. Ovšem zde začal zlý sen. Krajina byla sice opravdu nádherná, až bych řekl neopakovatelná, ale pohyb děs běs. Už tak těžký terén plný stoupání, ještě zhoršovaly cesty plné kamení a písku.

To co následovalo dále, byl asi nejhorší den co se fyzického utrpení týče. Nezačal jsem zle, občas se usmálo štěstí a mohl jsem jet po uježděné hlíně a prostředí, které jak jsem již psal je neskutečně krásné. Mé trable začali za vesnicí Tolbo. Od ní se začíná stoupat do dalšího průsmyku. A na jeho úpatí jsem začínal cítit že se mi dělá nějak nevolno. Vydrápat se nahoru do sedla bylo peklo. Brutální sklon, mizerná cesta a krásný slunečný den. Na druhé straně sedla už mi začínalo bát opravdu zle od žaludku. Sice jsem klesal, ale časté brodění říček a jízda v kamení mi moc odpočinku nedopřáli.Skončil jsem na nádherné pláni, sevřené vrcholky hor, kde už mi tělo odmítlo pokračovat dál. Celková slabost, zimnice a bolest svalů i kloubů, dávaly tušit problém. Nevím čím to bylo, zda vadnou vodou, jídlem, nebo vyčerpáním a horkem, ale přes noc jsem se z toho vyzvracel.

Včera mě sice ještě bolela hlava, ale normálně jsem fungoval. Většinu dne jsem klesal dolů z hor, i když cesta připomínala vice než cokoliv jiného, vyschlé říční koryto. Podařilo se mi ujet neuvěřitelných 112km až do města Hovd. Krajina se z měnila v pustinu písku a štěrku, ze které vystupovaly skalnaté hřebeny. Cestu mi neuvěřitelně ztrpčovala hejna komárů, která o repelentu asi nikdy neslyšela.
Jelikož jsem musel změnit plán trasy na jižní cestu, kvůli vysoké vodě na severu, budu se zítra snažit sehnat transport do dalšího města. Následující úsek je totiž pouštní záležitost v hlubokém písku bez možnosti doplnění vody.Z města Altaj bych pak měl dojet až do Ulaanbaataru.
Z nejhoršího bych měl bát tedy venku a mohu směle pokračovat dál.

Tohle autíčko jsem dnes potkal v Hovdu. Za dobu co jsem v Mongolsku je už čtvrté... Jedu v něm starší manželé z Německa.

18.7. Kash Agash - 60km

Zastávka posledním větším městečku, abych doplnil web. Dnes ještě přejedu k Tašantě, hraničnímu městečku. Do Mongolska už je to co by kamenem. Zítra budu přecházet hranice. Krása Altaje zůstala za mnou. Zde už začíná mongolská step a poustina..

17.7. Kuray - 105km

Dnešek mi naprosto vynahradil včerejší nepříjemnosti. Zase se udělal krásný den a tak jsem si mohl užívat ten krásný Altaj, na který jsem se těšil. Stále jsem pokračoval nádherným údolím výš a výš proti proudu. Za zelenými kopci v okolí občas vykoukly vysoké štíty ledových hor. Avšak v údolí bylo vedro k padnutí. Celou tu krásu kolem, ale zastínilo neuvěřitelné setkání uprostřed hor. V jednom z mnoha stoupání mě předjela motorka s českou spz. Okamžitě jsem začal mávat na jeho kolegu, který jel za ním. Ten byl sice i se svou přítelkyní z Ukrajiny, ale naštěstí zastavili. Před nimi jel Pavel na své Jawě 350 na které hodlá objet svět. Proseděli jsme v té dech beroucí scenérii asi hodinu. Neuvěřitelné štěstí. Tohle setkání mi vážně zvedlo náladu. Né, že bych to nějak potřeboval, cesta přes Altaj je nádherná. Jen trochu fyzicky náročná.

16.7. ..?... – 103km

Déšť vydržel přes celou noc a ani ráno se mu nechtělo přestat. Tak hrozně nerad balím stan za deště. Tím je hned jasné, že večer budu spát v mokru. V první vesnici jsem se od kluků oddělil. Uve, Matyas a Stefan zůstali na snídani a já pokračoval dál. Večerní hrst OLIMPovských BCAAček mě zas hodila do sedla. Dnes jsem hodně myslel na teplo a pohodlí obýváku. Pršelo vytrvale celý den, až k večeru občas na chvilku přestalo. Přesto však bylo docela teplo, takže jsem se při zdoláváni dalšího passu stejně zpotil tak, že na mě nezůstala nit suchá. Bundu jsem sundal a došlapal to i za deště v triku. Promočený skrz na skrz jsem strávil celý den. Už se do mě začala dávat i zima. Příroda byla opět a stále krásná, ale za těchto podmínek nefotografovatelná. Od sjezdu z průsmyku opět pomalu stoupám proti proudu řeky, jejíž jméno bohužel neznám. Stan se mi večer podařilo celkem vysušit, a tak jsem mohl ulehnout do pohodlí. Je to zvláštní jak silný azyl dokáže stan poskytnout. Uvnitř se všechno mění k lepšímu. Zima a mokro jsou pryč, už jen teplo a sucho, klid, relativní pocit bezpečí a soukromí. 

15.7. 10km před Onguday – 85km

Nějak jsem si neuvědomil jak to bylo včera náročné. Stoupání bylo opravdu hodně. Nebo to možná zapříčinilo to, že jsem šel spát bez večeře a nedoplnil se mi glykogen ve svalech. Tak jako tak, mě dnes zradily nohy. Hned jak jsem ráno nasedl, věděl jsem, že dnes bude zle. Stehna bolela jak čert a sebemenší kopeček pro mě byl velkou překážkou. Abych si to pořádně užil, postavil se mi do cesty první altajský pass. Nevím jak vysoko, jak daleko ani jak dlouho jsem jel nahoru. Ve svém utrpení jsem sledoval jen bílou čáru přede mnou. Utrpení svatého Šebestiána hadr. Na vrcholu bylo malé tržiště a parkoviště. Když jsem se k němu blížil, zahledl jsem známou věc. „Hele to vypadá jak……no jó, reflexní odrazky na Ortliebech. A je jich šest.“ To už jsem rozpoznal tvary třech na těžko naložených kol. Tři Němci, otec se syny, kteří jedou také do Mongolska. Měl jsem obrovskou radost, mohl bych se k nim přidat. Jenže jak jsem následně zjistil a oni mě i varovali, jsou strašně pomalí. Mooc pomalí. S nimi bych do Ulaanbaataru dorazil na podzim. Jestli vůbec. Daly jsme společný kempink, ale stejně jako když jsem kempoval s Luckou a Zbyňou, začalo pršet. Takže jsem stejně zase sám ve stanu a zítra se asi od kluků odtrhnu. Sakra taková škoda!!!!! Parťák do Mongolska by se hodil...

14.7. ?Altaj? – 101km

Nemám mapu, takže určení místa je trochu obtížné. Jména vesnic si nepamatuju a hlavně je většinou ani nepřečtu. Město Gorno Altajsk je považováno za vstupní bránu do hor Altaje. A skutečně, odtud začala být cesta zajímavá a zábavná. Stále proti proudu řeky Katuni, jejíž břehy berou Rusové útokem, se vine silnice stále hlouběji do hor a lesů. Tlačenice u řeky je skutečně nevídaná. Na silnici jsem míjel kolony aut jak na Makarské a mezi stromy u břehu, byly rozesety stany zhruba po deseti metrech. Z každého zaparkovaného auta hrála hudba, očividně se hodně pilo a oheň na šašlik hořel nonstop. Ale není se čemu divit. Po dlouhé době jsem viděl místo, kde stálo za to se zdržet. I když koupání v řece nebylo moc „easy“. Proud by strhl i slona. Až do odpoledních hodin jsem mírně stoupal podél Katuni a byla to skutečně krásná cesta borovými lesy a za dokonalého počasí. Odpoledne jsem přejel přes řeku a pokračoval dalším malebným údolím jednoho z jejích přítoků. Po těch týdnech ve stepích, na mě zdejší krajina plná zelených kopců a luk, působí jako balzám na duši. Na sklonku dne jsem se tradičně zastavil ve vesnici nabrat vodu. Při té příležitosti jsem se poznal s Alexejem a Alexejem. Dostal jsem najíst, kopl do sebe tři stakany vodky, jak prý velí tradice a po přinesení pětilitrového kanystru samohonky, vzal nohy na ramena a jel dál. Hoši už totiž zakopávali o vlastní boty a já neměl v úmyslu se „zbořit do mrtva“. No, nejelo se mi pak nejlíp J

13.7. Gorno Altajsk  - 60km

Abych získal registraci o pobytu v Rusku, musel jsem na jednu noc do hotelu. Měl jsem štěstí a narazil na hodně levnou variantu. Sice jsem měl společný pokoj s jedním Rusem, ale za 500 rub bych spal i na zemi. V městském parku jsem byl svědkem něčeho, pro mě velice zvláštního. Za hodinu, kterou jsem tam proseděl, se vystřídaly tři svatby. Vždy přijela celá kolona a ženich s nevěstou odnesli položit kytice k památníku obětí druhé světové války. Proběhlo krátké focení a zase všichni odjeli slavit. Další důkaz toho, jak je zde toto téma stále živé.

12.7. 50km před Gorno Altajskem – 103km

Utábořil jsem se na břehu mohutné řeky Katuni. Po celém dni pod žhavým sluncem a na rozpáleném asfaltu, byla koupel opravdu vysvobozením. Opět mě zde ale zužovaly stovky krvelačných komárů. Jízda na kole probíhala stejně jako včera, proto se tím nikterak nezaobírám. Hustý provoz, pěkná silnice, krajina se začíná vlnit a zarůstat lesy.

11.7. 60km před Byjskem – 92km

Z Barnaulu jsem se vykopal až v poledne. Max a Igor mě doprovodili za město a ukázali „mojí“ silnici. Počasí bylo nádherně letní, ale cesta za moc nestála. Městský obchvat byl přecpán auty. Ani po odbočení na „mojí“ M.52, která mě dovede až do Mongolska, se situace nezlepšila. Nebyla to dnes moc příjemná jízda…