28.5. Aktobe - 25km
Práce, práce, práce... :)

27.5. 20km před Aktobe - 121km
O jeden den jsem se minul se dvěma Angličany, kteří jdou pěšky s batohama neznámo kam. Už jsem o nich několikrát slyšel a doufal jsem, že je doženu. Ale dnes odbočili doprava (můj původní plán) a já doleva. Škoda. Navečer jsem, měl radost. Konečně jsem narazil na pěknou, koupatelnou vodu. To byl skoro balzám na duši. Konečně jsem si mohl trochu vyprat. A pořádně ošplouchnout i sebe.

26.5. Pokrovka -121km
Zpět na asfaltě. Po odpolední poradě nad mapou, s místním řidičem, jsem trochu upravil plán trasy tak, abych jel po dobré silnici. Je to sice o 200km delší, ale myslím že časově to vyjde nastejno. Okolní step se začíná pomalu zelenat a vlnit. Co hodina, to nějaké stoupání. Navečer, když jsem se chladil před obchodem a naučenými, stále se opakujícími slovy odpovídal na zvědavé dotazy, přišel jeden chlapík, že jeho soused pochází z Československa a že se mu musím jít ukázat. Tohle bude tedy setkání, pomyslel jsem si. Bohužel nebylo. Pán, kterému mohlo táhnout na 80 a na kterém se velmi podepsaly následky nadměrné konzumace vodky, to nějak nechápal. Z úst bez zubů, vycházelo, jen já ho neznám, já ho neznám. Až když se přidala jeho žena, vitální kazaška, dostala moje přítomnost smysl. Dokonce uměla i pár slov česky. Chvilku jsme si popovídali, dostal jsem adresy potomků, žijících v Čechách a vrátil se na silnici, abych mohl začít hledat místo na spaní.

25.5. Bayganin - 112km
Dřina. Nohy mě bolí jako dlouho ne. I tak jsem ale dnes odmítl dvě nabídky na svezení náklaďákem. Krajina se začala vlnit. a tak přicházím po delší době opět do styku s kopci. Jsem zaprášený od hlavy k patě a od projíždějících aut. A nejsem schopen dát dohromady nějakou delší rozumnou větu.

24.5. Saghyz - 102km
Tak ne, asfalt patří minulosti. místo něho je hlavní silnice jen štěrk a kamení. A kolem ní jsou po obou stranách vyjeté hliněné cesty. Bohužel ani jedna pro mě není moc dobrá. Nezbývá mi, než kličkovat sem a tam a neustále hledat solidní stopu. Chvíli to šlo na štěrku, pak byla lepší hlína a pak zase naopak. Bylo to velice únavné. Jízda s tomto terénu vyžaduje 100% pozornost. Jsem moc utahaný na to, abych se nějak více rozepisoval. Trochu úsměvně v tom všem působí to, jak u mě zastavují projíždějící auta, aby si mě vyfotili.

23.5. 4Okm za Magat - 160km
Přes noc se všichni komáři z dalekého okolí nashromáždili před mým stanem a čekali až vylezu. Pak na mě vletěli jako roj včel. Nechápu kde se berou. Voda ani vlhko nikde, ale komárů tisíce. To samé škvoři. měl jsem je nalezlé ve všem. Dnes jsem se asi moc rouhal, když jsem si říkal jak to potom pěkném asfaltu od Atyrau pěkně ubíhá. Navečer, u města Magat, asfalt skončil. Na výběr jsem měl hlínu, nebo "šutry". Taj jsem dostal příležitost okusit ty cesty, které jsem znal z dokumentů v televizi. Nic příjemného. Tato motokrosová pasáž měla 40km. těsně před tím něž jsem na noc odbočil do stepi, se situace zlepšila. Uvidím co mě čeká zítra. odpoledne jsem zahledl teploměr. 33°C.

22.5. Atyrau - 50km
První opravdové město. Centrum je pěkné, upravené. Je vidět, že se velice snaží dostat zeleň do města. Mě tu čeká zařídit pár nezbytností. Internet, dobýt elektroniku, koupit SIMku, nakoupit, vyměnit peníze. Přemýšlím jestli mám zkoušet sehnat podrobnější mapu. Do dalšího městečka to mám 100km. Na tyhle vzdálenosti si musím opravdu zvyknout...

21.5. step 50km před Atyrau - 160km
dnes jsem stanovil rekord v denní vzdálenosti. Pomohl mi s tím velmi silný vítr, který mi konečně foukal do zad a ne do obličeje. Krajina, kterou jsem dnes projížděl bych opravdu nazval pouští. Jemný světlí písek, z kterého trčí drny trávy, pohlcuje vše. Zastavil jsem se ve vesnici, kousek od hlavní silnice. Odbočil jsem na písčitou cestu a mezi sypkými haldami kličkoval k prvním domům. Vesnice v tomto prostředí vypadala velice pustě. Nic než písek. Pár stromů u školy, ale jinak nic. Jak z mexického westernu. Jelikož vzdálenost vesnic a měst je o mnoho větší než na co jsem byl doposud zvyklý, musí dopředu plánovat co a kde nakoupit. Samozřejmě voda je nejdůležitější. Lidé jsou velice přátelští. Očekával jsem to a jsem opravdu velice rád, že jsem se nemýlil.  Z aut na mě mávají takřka všichni. Také jsem dnes viděl pořádně z blízka velbloudy.. Líně se povalovali nedaleko silnice a přežvykovali trávu. Někteří měli dlouhou, huňatou srst, jiní je na půl těla. Ti vypadali jakoby proběhli šípkovým keřem. A pak jsou mezi nimi i tací, jaké bych označil za lysce. Ti už jsou na léto připravení. Vidět ve volné přírodě zvíře, které znám je z tv, nebo ZOO je pro mě vždy veliký zážitek. Silnice jsou zatím pekelné. Co jsem se na Ukrajině naučil, v Kazachstánu jako když jsem našel.

20.5. step Kazachstán - 130km
Dnešek byl ten velký den, kdy jsem překročil další hranice.Kazachstán je jednou ze stěžejních zemí této cesty. Celníci byly přátelští a rychlí, takže nic nebránilo tomu, abych se na svém kole rozjel vstříc novým zážitkům v nové zemi. Na "území nikoho" jsem potkal dva kamiony z Ústí, ale jen jsme na sebe mávli. Přes řeku, která odděluje Rusko od Kazachstánu už stojí parádní most a na jeho konci celnice. Vše proběhlo opět v rychlosti. Hned při prvních kilometrech byla patrná změna prostředí. Stepní krajina, vyschlá na troud, pojala oranžový nádech a navátý sypký písek lemoval silnice. Míjel jsem velice chudá obydlí s hliněnými zdmi a muslimské hřbitovy. To je další změna v této zemi. Cihlové hrobky se špičatými věžičkami s půlměsícem na vrcholu, vypovídali jasně o náboženství v tomto kraji. Jak jsem se nořil hlouběji do pusté krajiny, která čím dál více připomínala poušť, začaly se mě zmocňovat obavy zda dorazím do prvního města v čas. Potřeboval jsem místní peníze a trochu doplnit zásoby. Vše jsem stihl v klidu. Díky větru, který se mi opíral do zad, jsem frčel jak s motorem. Urazil jsem velmi solidní vzdálenost a utábořil se na né moc dobrém místě.

zde je krátké video z Ukrajiny. pozdě, ale přece...

19.5. Astrachaň - 25km

Byl jsem překvapen je je Astrachaň pěkné a upravené město. Předměstí totiž vypadá naprosto odlišně. Musím dodělat hodně věcí na internetu, takže program je jasný. Na večer se přesunu za město a zítra už budu v Kazachstánu. Hrozně se těším.

18.5. předměstí Astrachaň - 20km

Dnes jsem nic nedělal. Vykoupal jsem se v řece, četl a povaloval se. paráda

17.5. předměstí Astrachň – 138km

Ráno mě opravdu pobavili brouci hovniválové. Viděl jsem je poprvé v životě. Časněji než obvykle jsem nasedl na kolo a pokračoval dál nekonečnou stepí. Velmi mě zaujalo, že se místy začaly objevovat ostrůvky navátého písku. Takové malé duny uprostřed travnaté stepi. To svědčilo o vyprahlosti tohoto místa. Astrachaňský vítr se dnes nedostavil a tak jsem byl až překvapen s jakou lehkostí jsem pokračoval dál. Zastavila mě policejní kontrola. Tento týden už třetí. Ale tenhle policajt po úvodní frázích začal somrovat nějaký dárek. Dost mě to zaskočilo, ale vzápětí mi docvaklo, jak to. Tohle už nebyli Kalmykové. Nic ze mě nevymámil a dokonce mě pozval na čaj. Ale bohužel bylo jasné, od teď budu muset byt zase trochu ostražitý, co se lidí týče. Protože cesta skutečně ubíhala, zastavil jsem se až na předměstí Astrachňe. Jsem tu o den dříve, takže si na zítra musím najít nějakou zábavu, abych do města zajel devatenáctého a dvacátého ráno byl na hranicích s Kazachstánem.

16.5. step – 85km

Dnes se mi stalo to, na co vím, že si musím dávat pozor. A co se mi nesmí stávat. Ráno jsem vyrazil s jedním litrem vody co mi zbyl s tím, že cestou musí být benzínka, na které se dozásobím. Jenže pumpa byla až v další vesnici. 55km. Když jsem tam dorazil, už se mi motala hlava a z pusy se mi prášilo. Bez cukru, dehydrovaný a sluncem grilovaný jsem zapadl dopravního magazinu a chlazenou limonádu do sebe otočil dřív, než jsem stačil zaplatit. Jak jsem venku seděl na zemi schovaný před sluncem, pozval mě jeden dobrák na oběd. Tem mi vrátil sílu. Nocleh jsem  musel bohužel odmítnout. Potřeboval jsem jet dál, abych měl jistotu, že na hranicích budu včas. Vítr a horko mi totiž moc nepřejí.

15.5. Yashkul – 101km

Opustil jsem svůj holobyt a taxíkem se nechal hodit ke kolu. Když jsem se zastavoval u chrámu, abych pořídil ještě pár snímků, opět jsem potkal tři úžasné lidi. Manželský pár a jedenu ženu. Ta mi darovala nějaká semínka, která ji dal zdejší láma. Prý si mám jedno  zobnout až nebudu moct a ono mi dá zase sílu. A druhá paní mi strčila do kapsy 100 rublů, prý na oběd. Všichni znali Českou republiku. Hodně kalmyků u nás studovalo. Pak už jsem zamířil ven z města. Pohltila mě step. Bylo hrozné dusno a žárka, jak tu říkají. Při zastávce na občerstvení, mě opět pozval jeden čečenec. K večeru začal úřadovat vichr a bylo zle.

14.5. Elista – 40km

Po poledni jsem byl v hlavním městě Kalmycka, Elistě. Sehnat levné ubytován,í opět  nebylo jen tak. gastinicu kam mě poslal místní polda jsem našel. Ale tam a v dalších třech hotelích kam volali, pro mě nebylo místo. V Elestě byla nějaká výstava ovcí či co město bylo plné. Sehnali mi nějaký byt. Servis opravdu neodpovídá ceně, ale mám matraci a registraci z hotelu. Elista pro mě měla jedno veliké lákadlo. Hlavní chrám. Impozantní stavba v centru města mě na okamžik přenesla do Tibetu. Dvakrát jsem se musel vrátit dovnitř a nechal na sebe působit nepopsatelně duchovní atmosféru. Bylo to fascinující. Chtěl jsem se sem podívat již delší dobu a teď se mi to povedlo.

13.5.    – 84km

Vítr utichl. Přivál ocelově šedá mračna a déšť. To je to nejmenší , hlavně že se dá jet. Ovšem počasí je ta nejméně zajímavá událost dnešního dne. Je naprosto neuvěřitelné s jak přátelskými a pohostinnými lidmi se setkávám. První takové setkání bylo v Salsku s Mariou, která mi nabídla střechu nad hlavou. A od prvního dne v Kalmycku se denně setkávám s neuvěřitelně dobrosrdečnými lidmi. Dnes odpoledne, když jsem se zastavil na svačinu v magazinu (obchod) jsem se nevyhnutelně dal do řeči s návštěvníky obchodu. Slovo dalo slovo a o pár minut později jsem vstupoval do domu mladého manželského páru. Jména si samozřejmě nepamatuji. Bylo jim lehce přes třicet a měli dvě malé děti. Začali přede mě stavět talíře s polévkou, kuřetem, zeleninou, ovocem, čaj a stále chtěli pokračovat, až jsem je musel zabrzdit. Dali by člověku vše a ještě se omlouvají, že nejsou bohatí, že jsou jen obyčejní lidé. Ona byla zdravotní sestra a on hasič. Pro vodu chodili do studně, ale dům měli zařízený moc příjemně. Před odjezdem jsem ještě dostal zeleninu do sáčku, "sfotili"jsme se a vyrazil dál, směrem na Elistu. Ujel se asi 2O km, když jsem narazil na první buddhistický svatostánek. Neváhal jsem a jel se podívat. Okamžitě jsem byl pozván dovnitř. V rychlosti jsem před svatyní, dle instrukcí, třikrát zatočil modlitebním válcem, vhodil darované mince a už jsem se zouval, abych mohl vstoupit. Byl to velice skromný chrám. Spíš kaple, ale s velkou pečlivostí opečovávaný. Na oltáři stála vedle sochy Buddhy veliká fotka Dalajlamy a mnoho dalších symbolů víry, ve kterých se bohužel nevyznám. Uvítalo mě pět žen. Jedna z nich byla v šestaosmdesátém v Praze. Bylo jí tenkrát 23. Já se narodil. Okamžitě mě odvedli do kuchyňky. Další jídlo a pití. Misku rýže se zeleninou jsem do svého plného břicha musel tlačit. Slaný čaj s mlékem jsem rád ochutnal, ale moc mě nezaujal. Všem se moc líbilo, že jsem k nim přijel na kole. Nabalili mi takovou výslužku, že jsem ji skoro nenacpal do brašen. Chtěli mi dát i peníze, ale to už bylo přespříliš. Vážně skvělí lidé. Nejde o to, že bych se chtěl zadarmo najíst. Ale je úžasné setkat se s lidmi, kteří ani na vteřinu nezaváhají a nabídnou neznámému člověku vše, co by mohl postrádat. Ať už je to jídlo, sprcha, nocleh, cokoliv. Dobrosrdečnost a nezištnost takových lidí je nedocenitelná. A mě vždy ujistí v tom, že kvůli těmto setkáním, stojí za to snášet občasné útrapy cestování a že to co dělám je správné.

12.5.   – 94km

Vítr neutichl. Možná i naopak. Nevím, jestli existuje nějaký stupeň pod vichřicí, ale přesně to tu panuje. Dokonale mě likviduje. Ve chvíli, kdy přestanu šlapat, mě okamžitě zastaví. Jedinou výhodou je, že se v tom hukotu, alespoň ztrácí mé nadávky. Občas prostě musím zastavit a vyvztekat se. V těchto chvílích, bych nejradši hodil kolo do příkopu. Nebo, kdyby to šlo, dát větru fyzickou podobu a vytlouct se na něm. J Moje rychlost se vrátila na 10km/h. Hrůza. Odpoledne, když už mi docházeli síly i odhodlání, u mě zastavili dva chlapi, něco přes třicet let. Nejdřív, že mi budou rozrážet vzduch autem. To moc nefungovalo. Pak vymysleli, že mě potáhnou. Do toho se zase nechtělo mě. To poslední co potřebuji, je vymlet se při takováhle blbosti. Ale ten vichr byl strašný, takže jsem to zkusil. A ono to šlo. Pěkně v klidu, bezpečně, mě posunuli snad o 25km. Opravdu mám teď štěstí na lidi. Opustil jsem Kalmycko, ale zítra se zas vrátím. Jestli ten vítr nepřestane, čeká mě pekelný týden.  V této otevřené krajině, kde je na jedné straně step a na druhé nekonečné lány polí, se nemá a co rozbít. Dopoledne jsem se zastavoval u solných jezer. Ale nemožnost se potom umýt, mi v bahenní lázni zabránila. Byla ale velmi zajímavá podívaná. Na březích a v jejich okolí se pasou stáda dobytka. A hned za nimi, začíná bíle zářící pruh vyschlého dna, které se dále pozvolna potápí do narezlé vody, která ještě vzdoruje slunci a dělá jezero jezerem.

11.5. Yashalta – 84km

Velmi těžký den. Od východu fouká skutečný vichr. S vypětím všech sil jsem se sunul kupředu 10-12km/h. Za toto příkoří jsem byl však odměněn. Vstoupil jsem na území Kalmycké republiky. A hned v prvním městečku, se mi dostalo toho nejvřelejšího přivítání. Od pneuservisu na mě mával statný chlapík, ať jedu k němu. Byl nadšený z toho, že jsem přijel až z Čech na kole. Pozval mě na pivo, pár minut jsme poseděli, objali se na rozloučenou a já pokračoval dál. Neujel jsem ani kilometr a u obchodu, jsem se dnes již podruhé, potkal s mladým klukem na skůtru. Artoň mě pozval domu na jídlo. Boršč mi kupodivu chutnal a tak jsem strávil další hodinu na návštěvě. Rodiče totiž nebyli doma. Můj jízdní den se chýlil ke konci. Krajina začala kvapem přecházet ve step. Chtěl jsem využít posledních stromů k úkrytu před větrem, ale nebylo to nic platné. Fouká opravdu hodně. Se stanem to buší o sto šest.

10.5. Salsk - 30km
Skutečně je tu problém najít podnik s internetem. Příjde mi, že i bez internetu. Nějak tu chybí kavárny a restaurace. Po hodině marného hledání a křižování města jsem se zašel zeptat do obchodu s počítači, kde bych takový podnik našel. Slečna za stolem mě tam prý dovede. A tak teď sedím v domě kde bydlí se svojí matkou. Asi dvě hodiny jsem tu byl sám a teď se snažíme mluvit pomocí Google překladače :)

cesta z campingu

9.5. Trubetskaya - 80km
Dnes byl velký státní svátek. Už v Rostově mě upozorňovali, že devátého bude velká paráda a vojenská přehlídka. Já však potkával už jen zbytky slávy. To hlavní jsem asi proležel ráno ve stanu. Opět naprosto nezáživný den. Při smyslech mě udržuje muzika. Zítra si  dám internetový den ve městě Salsk. Rád bych udělal video z Ukrajiny, ale už jsem to zkoušel a všechny záběry viděl tolikrát, že se mi vůbec nechce. z nějakého důvodu mi přestal fungovat program a nový ještě neovládám.

dozvuky slávy

8.5. Mechetiskaya - 74km
Sleduji, že se mi poslední dobou vůbec nechce zapisovat do deníku. Ani foťák a kameru jsem dlouho nevytáhl. I když je pravda, že není moc důvodů. Stále pokračuji nudnou pasáží lánů polí. Je trochu škoda, že jsem musel zpomalit, protože silnice by umožňovala solidní přesuny. Ale do Kazachstánu mě pustí až dvacátého a na hranici to mám nějakých 800km. Trochu to kazí hustý provoz, ale kvalita povrch se rapidně zvedla. Oproti Ukrajině je strašně znát, že tady už nerozumím ničemu co slyším. Asi se budu muset vážně začít učit. Moc rád bych zapsal nějaké zajímavé zážitky, ale bohužel není jaké. Ráno jsem nasedl na kolo, odpoledne se zastavil a udělal něco na internetu, popojel zase o kousek dál a slezl z kola..

to je servis, zastávka s WC (o kterém je vědět už půl kilometru předem)

7.5. Bataysk - 41km
Chtěl jsem ještě jednu noc zůstat v Rostově, ale hostel, který jsem hledal na uvedené adrese nebyl. Dalších 10km na druhou adresu už se mi nechtělo, když nebylo jisté zda tam najdu to co hledám. Velmi pozvolný tempem jsem projížděl městem a po

stupně nakoupil vše co jsem potřeboval. Za měsíc co jsem na cestě jsem nepotkal tak zacpané a uspěchané město. Hukot klaksonů hučí celým městem aniž by se někdo pohnul dál. Na chodnících to bylo trochu lepší, ale ani tam jsem neměl pro svůj "domov na kolech" moc místa. Absolutně jsem se nezvládal do toho tempa začlenit. Odjel jsem dál mým směrem, našel si pole na spaní a s zářícím Rostovem na dohled šel spát.

6.5. Rostov na Donu - 76km
Dnešek bych označil za obrovské nedorozumění. Od rána jsem se těžko srovnával s tak hustým provozem.Opět jsem si vyzkoušel jízdu po "dálnici" a to mi vážně nesedí. Potřeboval jsem se v Rostově ubytovat a tím získat registraci o pobytu v zemi. Nechci to moc rozepisovat, takže v rychlosti. Zamotal jsem hlavu pár lidem na které jsem se obrátil pro pomoc. Navštívil 6 hotelů a tomu chudákovi co mi chtěl pomoc určitě zkazil večer. Nicméně vyšel jsem z toho nejlíp jak jsem mohl. Postel mám a měl bych být i přihlášený.

5.4. Tangarog - 80km
Ráno jsem bloumal po Novoazovsku, který působil velmi ospalým až mrtvým dojmem. Po chvíli přemýšlení co dál, jsem se rozhodl odjet do Ruska. Říkal jsem si, že alespoň využiji slabého provozu. A hlavně už jsem to chtěl mít za sebou. Každý přechod hranice je pro mě spojen s napětím a nervozitou. Tohle však měl být adrenalinový zážitek. V pase jsem  měl obchodní vízum, přijel jsem na kole a rusky neumím ani slovo. Ale klaplo to. Byl jsem šťastný jak dítě. Další obavy z toho, že je neděle, nic nenakoupím a z toho jak to bude v Rusku vypadat, se rozplynuly hned v Tangarogu. Nazval bych to ač směrem na východ, tak krok na západ. V momentě kdy na mě začala doléhat samota to byla velká vzpruha.