úterý 17. prosince 2013
úterý 26. listopadu 2013
středa 13. listopadu 2013
Opět po delší době se dostávám k blogu, abych dolnil nějaké odkazy s články a videi, které se udělaly během doby co jsem doma..
Pro server NaKole.cz jsem napsal krátký cestopiz z Japonska
Kamarád Martin Hladík, u kterého jsem v Tokiu bydlel dokončil a zveřejnil video, které jsme natočily
v Boleslavském deníku, jsem povyprávěl o cestování na kole
Reportáž na regionální tv První Boleslavská
Pro server NaKole.cz jsem napsal krátký cestopiz z Japonska
Kamarád Martin Hladík, u kterého jsem v Tokiu bydlel dokončil a zveřejnil video, které jsme natočily
v Boleslavském deníku, jsem povyprávěl o cestování na kole
Reportáž na regionální tv První Boleslavská
úterý 22. října 2013
Po delší odmlce opět zasedám ke computeru,
abych vám se zpožděním všem poděkoval za gratulace, ale především dodal
video z poslední etapy Cesty za východem slunce.
Na dotazi týkajících se promítání a besed, odpovídám ANO, všechno bude.. :) První bych chtěl stihnout v prosinci v Mladé Bolelavi a po novém roce pokračovat v dalších městech.
co se týče návratu do tzv. reality....no co dodat, v úterý jsem přijel a ve středu šel do práce :) tím jako bych ustřihl posledních půl roku a jako by nic nebylo.
Tento týden jsem navštívil Boleslavský deník, regionální tv 1.Boleslavská, ve čtvrtek mě čeká rádio Jizera a výhledově další média, kde bude možné přečíst či poslechnout nějaké dojmy z cest....
Stihnout prosincový termín bude strašná honička, ale věřím že to zvládnu a bude na co koukat. :)
Jelikož se to každým dnem zveřejní ve výše zmiňovaných médiích, můžu vám prozradit, že další cesta je naplánována a na její realizaci už začínám pracovat. jelikož tu delší a těžší půlku světa už jsem přejel, v létě chci dokončit okruh kolem světa a přejet Kanadu, případně USA od pobřeží k pobřeží. takže opět bude co číst a na co koukat....doufám :)
Cesta za východem slunce - Japonsko
Na dotazi týkajících se promítání a besed, odpovídám ANO, všechno bude.. :) První bych chtěl stihnout v prosinci v Mladé Bolelavi a po novém roce pokračovat v dalších městech.
co se týče návratu do tzv. reality....no co dodat, v úterý jsem přijel a ve středu šel do práce :) tím jako bych ustřihl posledních půl roku a jako by nic nebylo.
Tento týden jsem navštívil Boleslavský deník, regionální tv 1.Boleslavská, ve čtvrtek mě čeká rádio Jizera a výhledově další média, kde bude možné přečíst či poslechnout nějaké dojmy z cest....
Stihnout prosincový termín bude strašná honička, ale věřím že to zvládnu a bude na co koukat. :)
Jelikož se to každým dnem zveřejní ve výše zmiňovaných médiích, můžu vám prozradit, že další cesta je naplánována a na její realizaci už začínám pracovat. jelikož tu delší a těžší půlku světa už jsem přejel, v létě chci dokončit okruh kolem světa a přejet Kanadu, případně USA od pobřeží k pobřeží. takže opět bude co číst a na co koukat....doufám :)
Cesta za východem slunce - Japonsko
sobota 5. října 2013
JE PO VŠEM!!
Před čtyřmi dny jsem
za provazů deště padajících z ocelové oblohy dorazil do Tokia. Tedy po šesti
měsících a bez mála 14500 kilometrech jsem v cíli. Těžko popsatelný pocit. Na
jednu stranu velká úleva, že jsem dojel, dotáhl celou cestu do konce a radost z
návratu domů. Na stranu druhou, trochu lítost že už nejedu dál, nemohu
pokračovat v dalším objevování a toulání se po světě i nechuť vracet se domů a
začít řešit všechny povinnosti a věci, které na mě čekají. Nicméně Tokio, po měsíci slunečného počasí
s nebem bez mraků mě zde dostihl nevlídný podzim a každý den je o dešti.
Sehnat krabici na kolo, zbavit se poloviny věcí, abych se vešel do váhového
limitu, balení, psaní, odpočívání, mi zabralo dost času. Města jsem si bohužel
moc neužil. Procházky s deštníkem v ucpaných ulicích 12,5 (bez
aglomerace, s 38mil.) milionové metropole mě omrzeli hned v začátku a
tak jsem raději využil tepla a pohodlí
bytu u dalších krajanů, kteří se mě zde ujali a pomalu se připravoval na návrat
domů. Dnes v noci odlétám, se smíšenými pocity, 30ti kilovou krabicí,
hromadou zážitků, 15ti GB fotek a dlouhým příběhem k vyprávění. Sem jsem
jel 6 měsíců, zpátky budu za 14 hodin.
Půl roku je dlouhá doba, i když to uteklo jako voda. Viděl
jsem kus světa, poznal mnoho skvělých lidí, zažil pocity štěstí i trápení a
hodně, opravdu hodně jsem se naučil. Těžko shrnout co mi tato cesta dala. Asi
jedna z nejdůležitějších věcí je ta, že to šlo. A v celku snadno. Stačilo se
rozhodnout, šlápnout do toho a dělat to co člověk chce. Že lidé jsou všude milí
a hodní, že po každé bouřce se vyjasní, že nemá smysl lámat si hlavu s věcmi,
které člověk neovlivní, atd. atd..
Byly chvíle, kdy se mi nechtělo, nebavilo mě cestovat.
Nechtěl jsem jezdit na kole, nebavilo mě znovu a znovu slézat z kola a tlačit
ho dál, balit mokré věci, dennodenně
mazat na chleba marmeládu, nebo nevědět kdy a kde zase seženu vodu. Ale
nikdy, vážně nikdy mě nenapadlo skončit.
Tato cesta napříč euroasijským kontinentem nevznikla kvůli
cyklistickým rekordům či mé touze si každý den pořádně omačkat zadek. Vznikla
kvůli touze cestovat, poznat něco nového, vidět věci a krajiny, které jsem znal
jen z obrázků. A to naprosto a beze zbytku splnila. Kolo byla volba, výzva i zvědavost. A
byla to dobrá volba, i když jsem o tom při sezení u krajnice, naprosto
vyčerpaný a rozbolavělí, občas pochyboval. Otevřelo mi mnohá srdce i dveře,
které by mi jinak zůstaly skryty.
Nezbývá než vám všem poděkovat za zájem podporu, komentáře,
rady, nabídnutou i poskytnutou pomoc.
A v neposlední řadě musím poděkovat firmám Author,
TheNorthFace, Ortlieb, Fit-Pro, Onyx Café a Turistika.cz které mi od začátku
věřili, rozhodli se mi poskytnout podporu a bez jejichž pomoci bych se na tuto
cestu nevydal.
Všem vám ještě jednou děkuji, byla to super jízda!!!!
PS:život na této stránce bude ještě pokračovat, jen mi
přišlo vhodné udělat nějako čáru za tím hlavním….
pátek 4. října 2013
čtvrtek 3. října 2013
2.10.Tokio
A prší a prší a prší. Zkouším se nezlobit, celý měsíc jsem měl nádherně, ale moc mi to nejde. 55kilimetrů městem, v přívalech vody,
promočený skrz na skrz, takhle jsem si slavný dojezd do cíle nepředstavoval. Plánované
zastávky na zajímavých místech po cestě vypouštím, v tomhle počasí nemá
smysl vůbec nic. Když jsem zhruba uprostřed Shinjuku, jedné z tokiiských čtvrtí,
mění se déšť v souvislou masu vody. Po ulicích tečou potoky,lidé mizí za
skleněnými dveřmi moderních výškových budov, já čekám na semaforu, zatímco na
mě dopadají kbelíky vody. Nezbývá než se smát, proč také ne, vždyť o nic nejde.
Po poledni déšť utichá a já na druhé straně Tokia volám Martinovi, že hledám
jeho dům a potřebuju do navigovat. A jsem zde. Poslední cyklo den je za mnou. Zbývají
poslední dny a hodiny Cesty za východem slunce. Po šesti měsících a 14425
kilometrech v sedle bicyklu jsem na konci. Martin mě zve k sobě domů,
připíjíme na konec cesty a mluvíme a mluvíme.
1.10. Hachioji
Vydatný déšť buší do plachty stanu. Tak předpověď nelhala,
od rána je opravdu hnusně. Vystrkuji hlavu ven, abych se podíval jak mlha a
dešťové mraky pohltili jezero i celé okolí. „To vypadá na dýl“. Co jde, tak
balím ve stanu, abych byl připraven na případnou pauzu bez deště a uchoval
většinu věcí suchých. Mám ale větší problém než je voda. Už v noci jsem se
budil bolestí a teď, když si jen drknu o stehna, bolest je strašná. Horká voda
v onsenu a řízky jako regenerace nezabrali. Při každém pohybu úpím
bolestí. Na minutu přestává pršet a tak okamžitě balím zbytek a odjíždím.
Nasedání na kolo musí vypadat opravdu groteskně a toho křiku co u toho
produkuji taký není málo. „Moje nohy, aauu“. V provazech deště opouštím Kawaguchico
a nabírám směr na Tokio. „Tak už je to tady, Tokio je za humny a už je konec“. Dochází
mi že je to vážně za mnou. Zvláštní pocit. Na jednu stranu smutek, že je po
všem, na druhou stranu úleva, že je po všem. I když po pravdě, to úlevou si
nejsem tak jistý. Kdybych mohl, hned jedu dál. Cesta ubíhá příjemně i
v tomto nečase. Jedu po proudu řeky, takže stále mírně klesám. Ovšem moje
představa pohodového klouzání do Tokia se bortí v bolestech a láteření při
šplhání přes hřeben uprostřed hlubokých horských lesů. Tohle si má stehna
nezasloužila. Přijíždím do Hachioji, což už je de fakto začátek Tokia. Chtěl jsem
zde v klidu strávit zbytek dne, dodělat internetové povinnosti a zítra vyrazit
do středu hlavního města Japonska a cílové stanice mé cesty. Jenže člověk míní
a realita mění. Vše Starbucksu a vedle v obchoďáku mě vyhazují od
elektriky, vracím se do deště a přejíždím hledat místo na spaní. Zkouším road
station, opět mě vyhazují od elektriky, navíc to tu na spaní není moc vhodné,
takže opět vyrážím do deště. Zkouším štěstí v parku a na druhý pokus
nacházím místo, kde je možné schovat se pod střechou. Je to tedy mizérie, ale
jde o poslední noc venku, to už přežiji. Jednoznačně nejhorší nocleh za celou
dobu v Japonsku.
29-30.9. Kawaguchico
Dvě hodiny trávím opravováním přední duše a hledáním příčiny
vzniku děr na vnitřní straně duše. Tedy té v ráfku. Třikrát je už zalepeno
a když začínám nafukovat opravené kolo, na třech atmosférách to zasyčí a můžu začít
znova. Nějak se to tam skřípe nebo co. Už vážně nevím. Oblepuji ráfek
tejpovačkou z lékárny a zkouším to znovu. No na pátý pokus po dvou
hodinách trápení nasazuji opravené kolo do vidlice. „sakra kam jsem dal osičku,
já se p“ nacházím ji až když utahuji náhradní. Zbytek kopce překonávám celkem
lehce. Projíždím dlouhým tunelem na druhou stranu hřebene a hned v první
zatáčce musím zastavit. Koukám na kus města a jezera pode mnou a Fuji
s bílím prstencem mraků „kolem pasu“. Ta hora je velkolepá. Kola ještě
chvilku sviští a jsem dole ve městě. Svačina, dlouhé rozmýšlení, hodnocení
situace a příležitosti, hledání výmluv, zapuzování výmluv, nasedám, jedu se
podívat na začátek Fuji Subaru Line. Placená silnice se prohýbá pod náporem
všech druhů motorových vozidel a pár cyklistů. Po nekonečném stoupání na její
úpatí dávám opět dlouhou pauzu. Každý, komu potvrzuji že zvažuji cestu nahoru,
se se smíchem chytá za hlavu. Jeden motorkář se snad zlomil v pase. Po hodně dlouhém civění na mýtnou bránu
zahajuji útok. „čekal jsem to prudší…..že tě huba nebolí, ujel si dva kilometry
ty lemro“. Míjím první stanici, v zatáčce potkávám dolu jedoucí autobus
MHD. „Cože? Vždyť všude píšou, že busy už nejezdí“ Obracím a letím dolů co to
dá, abych vyhledal autobus. Zjišťuji že poslední bus jede v pět hodin, což
je pro mě ideální. Takže internetové informace opět míjí realitu velkým
obloukem. Kolo nechávám v infocentru, balím všechno teplé oblečení, láhev
vody, pytel musli, kameru, foťák, stativ a karimatku, z přední brašny vytvářím
epesní kabelku a vyrážím. V buse sedí jediný člověk,Piere z Francie,
který má stejný plán jako já. Paráda, jdeme ve dvou. Impozantní západ slunce
nad dekou hustých mraků sledujeme jen skrz okna, během stoupání do výšky 2300m.n.m..
do Páté stanice přijíždíme těsně po západu. Řádně se ochlazuje, nezbývá než
čekat. Pět nekonečných hodin, než v jedenáct vyrazíme na cestu. Nastal
čas. Temná obloha je poseta miliony hvězd, v hloubce pod námi svítí jako
hromádky barevných drahokamů světla měst. „Tam dole teď vrcholí zábava“ ukazuji
Pierovi na chumel světlušek v dáli „a my se chystáme strávit celou noc
v zimě dupáním do chodů“. „přesně“ nasazuje Piere zkřivený úsměv. Tma jako
v pytli, dva bílé kuželi od čelovek prohledávají každou píď cesty, ale i
tam se občas ozve škobrtnutí o kámen a nějaký vulgarismus. U první odpočky na
naší trasu potkáváme Jamese z Austrálie. Fajn, jdeme ve třech. „co ty jsi
za Australama, že jdeš na horu jen v triku?“ nechápavě tahám Jamese za
rukáv. „Pohoda, bundu mám v batohu“. „No nevim, klepeš se poctivě“ drmolim
do fousů. V sopečném popelu se jde na nejvýš špatně. Boříme se a co chvíli
někomu podklouzává noha. Popel střídá
pevná skála a noční lezení v bludišti stupů, schodů a kamenů začíná být
náročné. Navíc s tou brašnou přes rameno se mi jde vážně blbě. Vychází
měsíc, bizardní podívaná nás přibíjí na místě. Sytě rudý, obrovský půlměsíc,
který se právě vyhoupl nad mraky nikdo z nás nechápe.Po dvou hodinách stoupání
se zastavujeme ve výšce 300m.n.m. a dáváme si dlouhou pauzu. Schováváme se
v závětří, ale i tak na sebe postupně nasoukávám veškerý NorthFace, který
mám. Přichází mladý Japonec, který jde nahoru již po jedenácté, ale dlouho se
nezdržuje a pádí nahoru. Japonské moudro o tom, že moudrý muž jde na Fuji jen
jednou, asi nezná. Po hodině klimbání začínám být nervózní a chystám se opět vykročit. James se přidává,
Piere vaří kafe a zůstává. Po čtvrté ranní se na vrcholové stanici potkáváme
s tím klukem co mu to desetkrát nestačilo. Máme toho dost a jsem rádi, že
už dál nemusíme. Zaléháme v závětří a doufáme, že to neprospíme, protože
máme víc jak hodinu času. V celém těle mi škublo „sakra“ uvědomuji si že
jsem se právě probudil ze spánku. Je světlo. „sakra, Jamesi vstávej!“ jako když
do mě střelí vyskakuji z karimatky, dvěma skoky opouštím náš úkryt a koukám
na východ. „Uff, dobrý máme čas“. Po horizontu se táhne zlatavá čára, která
směrem nahoru bledne, přechází v modrou až se ztrácí v tmavém nebi
nade mnou. Bereme věci a přecházíme o pár kroků výš na jeden z vrcholů
posvátné Fuji. V 3776m.n.m. je pěkná zima, proto ohnivý kotouč vyhlížíme o
to intenzivněji. Přichází Piere a hlásí, že za dvanáct minut by měl začít
východ slunce. Pohled, který se mi naskýtá nedovedu popsat. Je to neskutečná
krása. První paprsek prostřeluje vzduch a okamžitě nás oslňuje. Člověk by mohl
hned na místě zemřít a umřel by šťastný. Mnohem menší hory, které jsou hluboko
pod námi, vystrkují vrcholky skrz bílou deku, která halí vše, kam jen oko
dohlédne. Nádhera. Ztrácím pojem o čase, zůstal bych tu věčnost, ale James
hlásí, že jde dolů a tak se s Pierem přidáváme. S pocitem štěstí a
naplnění kráčíme po sestupové cestě sypkým sopečným kamením dolů. Nečekal jsem
že mě to takhle dostane. Plni dojmů spěcháme dolů, míjíme naší odbočku a o
pořádný kus níž zjišťujeme, že jdeme špatně. Musíme zpět, traverzovat se nedá.
Pohled nahoru posouvá mojí náladu na bod mrazu. „Ale já už jsem vážně KO“
přepínám do nouzového režimu a odevzdaně dupu nahoru. Kluky za chvíli ztrácím
z dohledu, ale čekat na ně nehodlám. Chci být dole co nejdříve a stejně
ses sejdeme u autobusu. Nakonec se stejně scházíme ještě na stezce a
dokončujeme trek spolu. Slunce už žhne jak jen dokáže, potkáváme mnoho lidí,
kteří míří k vrcholu a na padrť vyčerpaní, nevyspalí a hladoví se konečně
ocitáme na pátém stanovišti. To už berou cestovky útokem a vypadá to tu jak
v mraveništi. V autobuse se
musím přemáhat abych neusnul a už myslím jen na to až budu mít zase sbalené
kolo a pojedu se někam najíst, lehnout, vykoupat a tak. Po vydatném obědě se
stavuji na nádraží, abych okamžitě nasdílel vrcholovou fotku na internet. „a
hele Piere“ naposledy se loučíme a já se přesouvám do Onsenu. Na horké prameny
se těším už od včera. Dvouhodinový relax v lázních mě uvedl do krásně
vláčného stavu, stavuji se pro víno ze zdejší oblasti, abych měl čím zapít mé
dnešní 27 narozeniny a zabydluji se na břehu jezera Kawaguchico. Jsem ztahný
jako pes.
28.9. 15km před Kawaguchico Lake
Ze dne na den se ochladilo o 10°C. Není to nijak na škodu,
přes den je to ne cestování idealní, ale jak zapadne slunce je už docela zima.
Hold, podzim je zde. Sjíždím z hor a tudíž bez větší námahy jsem v poledne v Kofu. Město
leží v pánvi obklopené horami, výhledy jsou jedna radost. Z mlžného
oparu na něj dohlíží i dokonalý kužel Mt. Fuji. Dopisuji blog, zjišťuji
informace o výstupu na Fuji a stále přemítám jestli jít nahoru nebo ne. Jediná
šance je zítra v noci, pak se má začít kazit počasí. Vylézám
z kavárny, nasedám na kolo a „do hááje“ přední kolo je prázdné. Po
demontáži zjišťuji je duše praskla pod jedním z mnoha lepených „fleků“ a
díra má dobré dva centimetry. To je nelepitelné, ale zkouším to. Vysvětlí mi
někdo jak je tohle možné?????? Z povzdálí mě pozorují tři kluci na
„libertách“, jeden se osměluje a přijíždí se zeptat co dělám. Japonsky.
Naštěstí mému dotazu na bycicle shop rozumí, ale po hledání v telefonu mi
sděluje že o žádném neví. Zastavuje se u mě babička opřená o nákupní kolo.
Vypadá to, že mi říká, že za rohem je bike shop. Volám kluky ať to řekne jim a
oni potom mě. A skutečně, za rohem je prý obchod. „Arigato kozajmas“ lehce
foukám duši, kupodivu drží a kluci mě vedou o dvě ulice dál do obchodu, kde
kupuji pro jistotu dvě nové duše. Když vyndávám tu mojí hrůzu s deseti
záplatama, majitel obchodu jen zírá a směje se. Můžu vyrazit k jezerům pod
Fuji. Musím ale přes hřeben. A ten mi
dává zabrat mnohem víc, než jsem čekal. Jak jsem již psal, Kogu leží na dně
pánve a kamkoli z něj jedete, musíte do kopce. A pokud chcete, tak jako já
po silnici č. k Kawaguchico jezeru, musíte do kopce 22 kilometrů. Převýšení
nevím. Ale ve zkratce, v půlce vzdávám a uléhám na prvním rovném placu
vedle silnice. A co se nestalo, koukám, že přední kolo je opět prázdné….do p!!
čtvrtek 26. září 2013
27.9. Suwa
Probouzí mne zabouchnutí dveří jednoho z aut na nedalekém
parkovišti. Skrz rám kola, které jsem večer opřel o sloupek altánu ve kterém
jsem nocoval a které teď stojí nade mnou hledím na modrou oblohu a sluneční
paprsky které se opírají do zeleného listí v okolí. Tak pověst nelhala,
dnes mě čeká krásný den. Vydechuji oblak páry „co se děje, nějaká zima“. Dávám se
do kuchtění lívanců, v chladném ránu pod altánem, v parku hned vedle
silnice č. 20, po které pojedu až k Fuji, tak vytvářím atmosféru pohodové
domácí snídaně. Přes další „dlouhatáncký“ kopec se dostávám k jezeru Suwa
a do stejnojmenného města. Zde po několika marných pokusech nacházím Starbucks
a dopisuji, co jsem v posledních dnech dělal…
26.9. road rest stacion Shioriji
V noci se skutečně dalo do deště. Ráno čekám až poleví
a vyrážím do Matsumota. Především musím na internet a dořešit letenku. Cesta mi
tvá dvakrát déle než jsem čekal, protože k mému velkému vzteku třikrát
lepím duši. To už je moc. Prohlídku hradu kvůli počasí vynechávám a po té co
zařizuji vše co jsem potřeboval uháním z města ven. Mraky jako by se
chystaly spolknout celé okolí a tma je skoro o hodinu dříve než obvykle.
25.9. 10km před Shiojiri
Slunci to dlouho trvá než se v hlubokém údolí řeky Kiso
dostane ke slovu, a tak první ranní kilometry ukrsjuji v chladném stínu. Když
se zastavuji u Nezame No Toko už je standartní pařák. Soutěska Nezame není
nijak veliká, ale má svoje kouzlo. Kolmé skalní stěny a smaragdová voda, která
protéká uprostřed malinko evokuje Poklad na Stříbrném jezeře. Po zchlazení
volně pokračuji na Matsumoto. Navečer opět projíždím jednou z historických
vesnic, o které jsem však neměl ponětí, jen byla po cestě. Mohl bych tu strávit
celý den, mezi tmavými dřevěnými domy se zdá že čas plyne jinak. Vše je do
detailu uklizené a porovnané. Slovo nepořádek zde namá místo. Zastavuji se na „road
rest stacion“ a nechávám v obchodě dobíjet počítač. Nakonec se rozhoduji
zůstat zde přes noc a využít přístřeší, protože to vypadá že se schyluje k dešti.
24.9. Nagiso – 70km
Dodělávám centrování kola a v chladném jitru kdy většina slunečních paprsků ještě naráží
do horských hřebenů a v údolí vládne paní rosa, začínám svůj dnešní
maraton. Podle plánu přijíždím do Eny ještě dopoledne. Dosnídávám se, na
nádraží beru mapu okolí a ve změti uliček se snažím najít jednu správnou,
kterou prochází historická stezka Nakasedo. Značení mi trochu připomíná
Mongolsko, ale kupodivu nacházím a stranou od veškerého dění, pokračuji po úzké
silničce do sousedního města Nagatsugawa. Opět pro mapu, tentokrát na radnici.
Super mapa mi udělala velkou radost a tak opět hledám 300let starou trasu a
vyrážím po ní do Magome. Podle hesla je to sice dál, ale za to horší cesta se
horko těžko prokousávám metr po metru dál. V poledním žáru slézám
z kola a musím tlačit, protože takhle strmé kopce se prostě jinak nedají.
Nadávám si, že jsem nejel co nejdále po běžné silnici a pustil se touhle kozí
stezkou, kde i pěší turisti funí jak o život. „Tohle fakt ne, takhle tam
dorazím za tmy“ Krajina je nádherná to ano a moje chabá slovní zásoba ji
nedovede pořádně přiblížit, ale když cesta kříží hlavní silnici ihned se vracím
do provozu. Výhled je skoro stejný a jedu jako člověk. Posledních pět kilometrů
do historického městečka Magome tedy jedu po klasické silnici. I tak je to
zatraceně prudkých pět kilometrů, které mi zabírají půl hodiny. Když se na
parkovišti u vstupu do historické čtvrti hroutím zmáchný potem, nedovedu si
představit co by zde muselo být, aby to vykoupilo tu strašnou dřinu se sem
dostat. Vlastně umím, bazén plný točené zmrzliny. Ten ale nikde nevidím a tak
když moje teplota klesá na provozu schopných 40°C beru foťák a jdu se projít
tou starobylou uličkou, kvůli které jsem tady. Lahev ledové Coly ve mně vyzí
snad ještě zazátkovaná a může se jít. Naštěstí tu není moc lidí a tak si můžu užít
atmosféru Japonska z poloviny 18. století, kdy byla většina zdejších domů
postavena. Na kamenném chodníku posedávají nadšení malíři a malířky, zatím co
já poskakuju ze strany na stranu a hledám lepší záběry. Vše co vede nahoru musí
taky dolů. Pěti kilometrový sešup z Magome zvládám za čtyři minuty a pod
kopcem se opět napojuji na hlavní a do západu slunce pokračuji dál.
23.9. silnice č. 257 30km před Ena – 60km
Nerad opouštím Tojotu, ale jinak to nejde. Dostávám tipy na
zajímavá místa po cestě, sáček s pomeranči a s obrovskou vděčností
mizím za prvním rohem. Ihned najíždím na 153ku, která mě vyvádí z města
rovnou do hor. Na hlavní silnici je provoz celkem mírný, a čí dál od města a
výš v horách jsem, tím řídne. Kolem jedné odpoledne dávám pauzu na ledovou
kávu, navigace ukazuje 650m.n.m. a 30 ujetých kilometrů, z nichž 29 bylo jen do
kopce. Tojota leží víceméně na nule. Slunce mizí za hradbou mraků a dává se do
lehkého deště. V tom vedru je to docela příjemné a tak v dešťových
přeháňkách pokračuji stále dál. Horské lesy, kterými projíždím, jsou
fantastické. Tvoří kolem silnice neprostupnou hradu zeleně, která snad nemá
konce. Míjím ceduli, varující před
přítomností medvědů a konečně jsem odměněn dlouhým sjezdem po proudu řeky,
která se dere dolů z hor. Opět mi přichází na mysl jaká by to byla paráda
s motorem. S těmi tu však jezdí jiní. Dnes je státní svátek a tak
všichni milovníci rychlosti vytáhli stroje a vyrazili na horské silnice. Od
starých japonských klasik po nejnovější šílenosti, se kolem mě prohání jeden
„bzučák“ za druhým. Hluboké údolí, které mě provádí labyrintem ostrých hřebenů,
se pomalu barví do pomerančových odstínů a proto že za vysokou hradbou zmizí
slunce ještě rychleji než obvykle, urychleně hledám kam se uložit. Navíc
zjišťuji že mám nepříjemně povolené dráty v zadním kole a tak končím
okamžitě v malé vesnici u řeky a dávám se do práce.
22.9. Tojota
Díky Zdeňkovi bezmezné dobrotě, zůstávám další den
s ním doma, civíme do počítačů a z hlav se nám kouří jak se snažíme dohnat co se dá. Já dopisuji
zameškané dny v blogu, doplňuji
fotografie a konečně se mi daří dokončit video ze Sibiře a Jižní Koreje. Jako
anděl spásy se znenadání během dne objevuje Sanae s taškou jídla, jako by
nic přichystá další fantastickou laskominu a zase nás opouští. Když konečně
s obrovskou úlevou sdílím odkaz na YouTube, je noc. Během „rodinného
večera“ řešíme zakoupení mé letenky domů, ale neustále narážíme na nějaký
problém s platbou, a tak nezbývá než dva dny počkat a zjistit co se děje
po telefonu. Že by se rýsovala další cyklocesta, tentokrát Za západem slune…….
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)