Další z mích uspávacích monologů o uplynulém týdnu na Ukrajině

29.4. Dněptropetrovsk - 85km
Tak jsem se dočkal. Kolem třetí odpoledne, jsem po chvíli hledání slezl z kola a ubytoval se v hostelu Ryba Andrey. Cesta byla stejně nezáživná jako doposud. Jen jsem si musel stále opakovat: "v klidu, nikam se nežeň. Ještě je to kus cesty. Odpoledne jsi tam ." Moc jsem toho zatím neviděl. Šel jsem shánět bikeshop, kvůli dílům. Nachodil jsem kilometry a sehnal adresu nějakého obchodu kam se zítra vypravím. Trochu tady na mě dýchl domov. Po dvou týdnech v horách a polích, najednou obchodní centra. Billa, McDonald, kavárny, prostorné upravené parky, davy lidí. Všichni "vystajlovaní" a mezi nimi já. Konečně v čístém, hlavu zarostlou jak tenisák, obličej rudý jak indián a vysmátý od ucha k uchu. Že na mě lidi koukali na vesnicích chápu, ale tady už je to podezřelé. Zítra se podívám více na město a snad seženu vše co potřebuji.

28.4. Shchorsk - 127km
Včera jsem naprosto neměl elán zapisovat do deníku. Ono ani nebylo co.Už druhý den jsem se nějak nemohl rozjet a jen jsem se trápil. Boční vítr měl takovou sílu, že mi otáčel řidítka a stále mě odsouval do středu silnice. Odpoledně už jsem byl totálně vyčerpaný a rozhodl se skončit ten den dříve. Po pauze v Café jsem ale pokračoval dál, když jsem změnil směr a přestal mě ničit onen vichr tak jsem začal docela fungovat..
Dnes jsem se cítil mnohem lépe. Raději jsem ubral na tempu a po pořádné snídani začal ukrajovat první kilometry. měl jsem jasně daný cíl. Dojet co nejdál, aby mi na další den zbylo co nejméně a brzo byl v Dněpropetrovsku. Jenže jak to tak bývá, když člověk potřebuje fakt jet, tak se něco pokazí. A tak se mi povedlo ztratit se v jednom městečku, které jsem nechtěl objíždět, abych si nezajížděl.. Když mě ani navigace nedokázala spolehlivě vyvést ven, začal jsem trochu ztrácet nervy. Kdyby nebyl takový pařák, určitě by mi šla z uší pára. Touhle zkratkou jsem promarnil tak tři čtvrtě hodiny, ale nakonec jsem se vrátil na hlavní a pokračoval dál. Za nedlouho po té, při rychlém obědu, se kolem mě začala motat partička místních, ještě nalitých kluků na skůtrech. Nebyl jsem z nich moc nadšený, takže jsem rychle dopolykal jídlo a mazal pryč. Povedlo se mi ujet slušnou vzdálenost. Zítra 70 až 80km a budu ve hostelu. Postel, sprcha, relax, jak já se těšim..
Opět trávím noc na poli. Co jsem na východní půlce Ukrajiny je docela problém najít normální místo na spaní. Všude jen lány obilí, nebo ještě nevzrostlá, upravená pole. Díky tomu, tady asi tak fouká. Je to opravdu nezáživná krajina, která už mě vážně nebaví. Doufám, že Rusko bude trochu jiné. Už se těším na změnu.

 Jeden z těch utrápených dní, kdy štěrk je lepší než asfalt a krajina, však vidíte sami..

27.4. Spasova - 90km

27.4. Novhorodka - 70km
Hrůůza. Zprava funí strašný vichr, mě naprosto opustili síly a cesta je strašně nudná. Dnes končím. Bolí mě celý člověk. Stavím se nakoupit a jedu se někam schovat a lehnout..

26.4. Velyka Vyska - 106km
Nějak na mě padla únava. Rozhodl jsem se skončit o dvě hodiny dříve než obvykle, protože už jsem se sotva táhnul. Mám za sebou další nudný den, kdy jen koukám před sebe a šlapu.

25.4. Babanka - 127km
To se mi povedlo. Při vaření večeře jsem občas ucítil jakoby citronovou vůni. Pořád jsem nechápal kde se bere. Až mé očí spočinuly na láhvi s vodou, ze které jsem vařil. Ochucená. Právě jsem si uvařil kolínka v citrónové minerálce. Šikula.. Naštěstí to z nich nebylo nijak výrazně cítit. Moje dnešní tempo bylo nevídané.
Solidní asfalt, rovina a vítr v zádech mě katapultovali o bezmála 130 km za šest hodin a pár minut. Sice jsem je strávil na hlavním tahu, ale celkem to šlo. Jediný zážitek byl z rána, kdy už jsem nemohl jen přihlížet a musel si vyfotit místní partu asfaltérů. Jejich kotel, tažený traktorem a živený dřevem, od komínu po pneumatiky zalitý vrstvou asfaltu, mě fascinoval. Jeden z mužů, kteří lopatami zahazovali díry v silnici sloužil v Milovicích. Už asi šest lidí mi říkalo, že sloužili, nebo vyrůstali v Milovicích.

 A co jmelí?? Všimly jste si kolik se letos urodilo jmelí???  :D

25.4. Haisyn - 36km
Dnešek mám teprve před sebou. Ale potkal jsem dopoledne už asi šestého chlapíka, který sloužil v Milovicích. Byl to jeden z asfaltérů..

24.4. Ladyzhyn - 100km
Dopoledne se stala krásná věc. Během stoupání do jednoho kopce, mě vytroubil kamion. Nic zvláštního, to se stává denně. Ale tento řidič na mě nahoře počkal, aby se zeptal odkud jsem, kam jedu a tak... Po krátkém povídání a focení donesla jeho spolu jezdkyně z kabiny pár klobás, které jsem vyfasoval na cestu. Podali jsme si ruku a s troubením zase odjeli. Příjemné setkání. Abych se neradoval dlouho, tak asi hodinu po té mě málem srazil autobus. Chybělo tak 10cm. Ale vytlačil mě ze silnice. Blb. Už delší dobu sleduji jak se na jaře vše natírá. Obrubníky, kmeny stromů a dnes přibyly a ploty a vrata. Ale ne, že by to byla ojedinělá záležitost. To se děje masově. Taky jsem dnes potkal už druhý pohřeb na Ukrajině. Byl to pro mě hodně zvláštní zážitek. Skrz vesnici jde směrem ke hřbitovu průvod lidí. První nese kříž, za ním jdou dva co nesou prapory na křížích. Za nimi ženy, které zpívají a kněz. Pak na pick-upu vezou rakev s nebožtíkem a za ním jde zbytek. Řekl bych tak 40 lidí. Zajímavé je, že žádné z aut za nimi si nedovolí předjet. A auta v proti směru vždy zastaví a počkají až průvod projde. Pak jedou dál. I já jsem stál v koloně, ale v té atmosféře jsem si foťák vyndat nedovolil. Přišlo mi to více než nevhodné.

23.4. Šarhorod - 102km
Neváhám dnešek označit jako velice sportovní den. Kolo mi umožňuje skutečně procítit profil trasy. Od rána až do večera jsem se houpal jak na sinusoidě. Snad kilometr měřila nejdelší rovinka. A pak zase nahoru a dolů, nahoru a dolů. Dnes se také poprvé na Ukrajině zajímal o to kam, jak a proč jedu. Kluk na BMW, sice bez kufrů, ale asi podobná povaha. Musel uznat, že moje varianta je ekonomičtější. Jinak se za mnou všichni otáčí, šťouchají do kamarádu ať se taky podívají, nebo jen stojí a diví se. Ale tím to hasne. Vlastně ještě jeden chlápek se už zajímal, ale z něj vypadlo že chce nějaké peníze. Takže nevýrazný den, kterých bude čím dál více.

22.4 Nova Ushytsya – 90km

Hlavní náplň dnešního dne byla návštěva města Kamjanec Podilskyj. Bohužel cestou k němu, po mě v jedné vesnici vystartoval vlčák takovým způsobem, že jsem skončil v příkopu a mohl začít opravovat… Samozřejmě, že ten pitoma co mu pes patřil neřekl ani píp a jen „blbě čuměl“ jak se vztekám. Kamjanec Podislkyj je jedno ze starobylých měst Ukrajiny. Na jeho okraji stojí hrad ze 14. století, který se stal symbolem města. Šel jsem se dovnitř podívat a byl jsem celkem zklamán. Zvenčí je hezčí a zajímavější pohled. Navíc zadarmo. Prohlídl čemsi ještě kus města, ale nijak mě nenadchl. I když bylo to příjemné zpestření , oproti celodennímu sezení v sedle. Také jsem zavítal do hospody na oběd. To jsem ocenil snad nejvíc. Směs brambor, fazolí, masa, hub s trochou zeleniny, zapůsobila jako balzám na duši. Teda až na ten kopr. Ten šel hned pryč.. Chvíli jsem se zdržel, nasál atmosféru města a vyrazil opět mezi pole. Stihl jsem cestou  ještě zastávku na zmrzlinu a po chvíli už bylo zase šest hodin a tak jsem sjel na louku a šal bydlet. Tentokrát nějak blízko silnice..

21.4. Skala Podilska – 116km

Začaly nudné, utrápené dny. Uprostřed nedozírných lánů, šlapu s větrem do tváře. Alespoň slunce září jako o život. Celý den jsem jen tupě zíral před sebe a zápasil s proti větrem. Z monotónnosti mě na prát minut vytrhl přejez nad řekou Dnister. A pak se zase vrátilo do starých kolejí. Zelená a hnědá pole se střídala s palčivou pravidelností a já šlapal a šlapal…

První dojmy z Ukrajiny. Nahrané 20.4.

To bylo ještě před tím, něž po mě dnes ráno v jedné vesnici vystartoval vlčák tak, že jsem hodil "krysu do pangejta" a opět musel opravovat....

20.4. Ivano-Frankivsk - 25km
Na dnešek jsem si naplánoval trochu volnější den. Dojel jsem jen kousek do města abych se mohl pověnovat stránkám, dát si pořádné espresso a tak vůbec podívat se do velkého města..

19.4. Kaluš - 90km
Hned od rána jsem pokračoval ve stoupání do zatím nejvyššího sedla na cestě. Něco málo přes 1000 m.n.m. Bylo pořád krásně takže silnice příjemně mizela pod koly. Krajina, kterou jsem putoval se začala čím dál rychleji rovnat. Opustil jsem romantiku hor a tu Ukrajinu, která se mi líbí a vrátil se do smutné reality hlavních silnic. Auta a kamiony kličkují po obou pruzích aby se pokusily vyhnout dírám a mezi tím kličkuji já, abych zase něco nerozbil, nebo mě někdo nesrazil. K tomu plnými doušky polykám oblaka prachu zvířená koly aut. Brýle, nebrýle oči škrábou jako bych si do nich ten písek rovnou sypal... Dnes se neudálo nic zvláštního. Jen jsem dupal a když jsem uznal za vhodné tak skončil.

18.4. Myslivka - 140km
Hrozný den. V noci mrzlo.Ale jinak nádherně. Vrátil jsem se na silnici a pokračoval dál na východ.Projížděl jsem mnoha "střediskovými vesnicemi" , kde u silnice seděli babky a prodávali regionální potraviny a výrobky. Vše co se tu dá vypěstovat, zavařit, nebo usušit se dá také koupit.Mimo jiné taky uzené ryby, navěšené na vlasci jak nějaké bizardní korále. O pár vesnic dále, zase pro změnu proutěné zboží. Celé domky a vrata byly obalené košíky, křesly a dalšími výmysly z proutí.
Zemědělská sezóna je v plném proudu a tak na polích pracuje vše co má nohy a ruce. A kopyta. Zase jsem po dlouhé době mohl vidět orat pluh tažený koněm. Vesele se vypaluje tráva, pařezy a jiné smetí ze kterého není užitku.Bohužel na místních necestách je opravdu těžké pořízení a doplatil jsem na to i já. Při jízdě z mírného kopce jsem včas nezareagoval na jednu z milionu boulí na silnici. Rána jak z děla. A přední brašna visí nakřivo a padá do drátů.Utrhl se jeden držák. Pochopitelně to byla ta těžší taška, naložená více než bylo zdrávo. Tenhle incident mě připravil o náladu na většinu dne. Zaimprovizoval jsem a opravil to. Provizorně. A asi jsem i vymyslel jak to dát s pomocí kamarádů doma celé do pořádku. To mě trochu uklidnilo a mohl jsem zase sledovat život kolem mě. Z úrodných polí jsem se vracel do hor. Do konce se na obzoru objevily i zasněžené hřebeny. Podél řeky Riky jsem se jejím údolím nořil hlouběji do hor. Změnili se vesnice i práce kterým se lidé věnovali. V malebných podhorských vesničkách, plných roubenek se sice také okopávalo, ale hlavně se zpracovávalo dřevo. Zdolal jsem první tisícovku kilometrů, nakoupil vodu a hledal místo na spaní. A hledal jsem ho dalších 35km stoupání nekonečnou vesnicí. Za každou za táčkou se objevovali další a další domy a nulové možnosti pro táboření. Když už jsem byl rozhodnutý zabouchat na další chalupu a zeptat se na stanování u domu, našel jsem obstojné místo. Už byla tma a já byl vážně vyřízený. Velmi se ochladilo a moje od slunce spálená kůže to ještě umocňovala. Rychle jsem postavil domeček a po jídle okamžitě usnul.

17.4. Lalovo, Ukrajina - 123 km
Tak jsem od dnešního poledne na Ukrajině a ještě mě nikdo nekousnul, neokradl ani neznásilnil. :)
Dnešní den začal hodně z ostra. Strašně mě vytrestala cesta z Uliče do Ubli, kde jsem měl sraz s lidmi z tv. Nástup do pěti kilometrového "krpálu" jsem ještě ustál, ale nahoře zmizel asfalt a "silnice" přešla v lesáckou cestu sjízdnou leda traktorem. A nebo naloženým kolem. Takhle těžký off road, jsem zkutečně nečekal. Navíc mě tlačil čas. Už bylo jasné že na schůzku nedorazím včas. A tak jsem se protloukal nahoru dolu, jílovými rygoly. Tu vytáhnout kolo z jámy, támhle hlavně nespadnout do té vany bahna. Bylo by to krásné na samotném biku, ale takhle to byl děs. Celá tato eskapáda se zakončila tří kilometrovým downhillem na pokraji schopností mých a troufám si říct že i kola. Vše se v dobré obrátilo jakmile se objevil asfalt. Sešel jsem se s Markem a Katkou z Jojky, ti mě ještě doprovodili na hranice a pak už jsem sám pokračoval na Ukrajinu. Byl jsem z téhle chvíle pár dní trochu nervózní, ale vše proběhlo celkem hladce. 1e do pasu, zapřít léky, ukázat nůž, neříkat kam až jedu a bylo to. Nervozita opadla po prvních kilometrech.
První dojmy z Ukrajiny? Přesně takové, jaké jsem čekal.Prostě venkov, silnice hrůza, lidi zatím v pohodě, oblaka zvířeného prachu, pár koňských povozů, nechápavé pohledy. Zamířil jsem rovnou na Užhorod. Ten mě trochu zaskočil zacpanými ulicemi a hromadou lidí. Vyřídil jsem co jsem potřeboval a nabral směr Mukačevo. Silnice hodně připomínala dálnici, tak jsem při první příležitosti utekl do vedlejších vesnic. Až na to, že člověk musí nepřetržitě koukat kam jede, jinak by se ztratil v nějaké jámě, to byla fajn projížďka. Opravdu se těším co bude dál

jen v rychlosti přidávám další video na které jsem zapomněl. Jinak už jsem na Ukrajině. Na hranicích šlo vše skoro hladce a potom už úplně hladce..
http://www.youtube.com/watch?v=IGeueKIz2hw

Nahoře v nabídce je nová položka Moje pozice, kde je mapa a aktuální trasa cesty

Pár slov o cestě Českou republikou
https://www.youtube.com/watch?v=nHsQrq8uHfQ

Pár slov o cestě Slovenskou republikou.
https://www.youtube.com/watch?v=Xt_cmovU6a0

16.4. Ulič - 0km

Dnes mám opět odpočinkový den, takže se věnuji internetu a ostatním povinnostem. V Uliči je krásný letní den. Vyspal jsem se na posteli, dostal domácí stravu, vysprchoval se a vypral, jsem jak vyměněný :) zítra překročím hranice na Ukrajinu...

15.4. Ulič – 121km

Dnes byl neuvěřitelně pozitivní den. Opět jsem se probudil do léta. Na konci jedné z vesnic, kterými jsem projížděl , na mě čekala Audi Q7. Z ní ke mně vyběhl chlapík a mával ať zastavím. Podal mi ruku s padesáti eurovkou v dlani a přál mi šťastnou cestu. „Čeká tě dlouhá cesta a já ti chci pomoc“. Neuvěřitelné. Po tomto zážitku jsem s úsměvem na tváři šlapal dál na Vranov nad Toplou. Krajina mi trochu připomínala domov. Ve Vranově se kolem mě motali samí divný lidi. Tvářili se přátelsky, ale neměl jsem z nich dobrý pocit. Neotálel jsem a pokračoval dál do Humenného. Tam moje přítomnost způsobila malé pozdvižení. Hodně lidí se vyptávalo, s několika jsem se fotil. Vrchol všeho byl, když za mnou přišel kameraman z tv Joj, že se mnou  chce natočit rozhovor. Domluvili jsme se kdy a kde, já ukončil letní siestu v Humenném a rozjel se k Uliči. Nemohl jsem se nabažit okolního prostředí, slunce a pozitivních zážitků. V Uliči jsem měl domluvené ubytování u příbuzných mého kamaráda z Boleslavi. Vidina sprchy a postele mě celkem hnala dopředu. Den se chýlil ke konci a vše se obarvilo do oranžové barvy zapadajícího slunce. Během zdolávání dalšího ze slovenských průsmyků mě dojela tv, aby  nějaké záběry během cesty. Přijel jsem do NP Poloniny. Silnice se vinula mezi zalesněnými vrcholky polonin a podél ní se páslo několik laní. Ty moje přítomnost absolutně nevyvedla z rovnováhy. Do Uliče jsem přijel chvíli po západu slunce. Našel dům, který jsem hledal a mohl si vydechnout. Přivítání bylo velice vřelé. Obsahovalo mimo jiné poměrně dost panáku „domácí“ a několik piv. Zakouslo se trochu špeku, dozvěděl jsem se něco o místním životě a šlo se spát.

Takhle zatím vypadá můj postup...

14.4. Prešov - 42km
Probudilo mě sluníčko opírající se do stanu. Jak to? :) snídaně, kafe a hurá na hrad, Hurá mě přešlo asi v půlce kopce ke hradu. Tahle návštěva stála za to. Spišský hrad, teda dnes už zhřícenina, je postavený na vápencové skále a převyšuje okolí o cca 200m. Je na seznamu památek UNESCO. Po kulturní vložce, zas do pedálů, směr Prešov. Panovalo nádherné počasí. Na cestě mě čekala jediná překážka, průsmyk Branisko. Zatáčku za zatáčkou jsem kroutil na nejlehčí převody kolem značek stoupání 12%...
po tomhle sportovním zážitku už to jelo skoro samo až do Prešova. Tady jsem zaujal místu s wifi a píšu :D

13.4. Spišský hrad - 102km
Dnešní den by se dal rozdělit na půl podle pravítka. Alias do Popradu a z Popradu. Ráno bylo opět hodně vlhké až mokré.Ale po pár kilometrech nastal zvrat. Sluníčko a teplo. A krásná cesta.Úmyslně jsem zvolil zajížďku po této "vedlejšce", která mě vedla údolím Čierneho Váhu po okraj MP Nízké Tatry.moc hezká cesta. Pozitivně naladěn jsem si užíval sluncem zalité kopečky všude kolem. Stejně rychle jako přešla asfaltka ve štěrkovou cestu, se změnil i ráz krajiny. Drsnější cesta, drsnější prostředí. Jak z románu Jacka Londona. Po krátkém motání se po lesích, jsem se pět napojil na hlavní a po poledni byl v Popradu. Původní záměr byl tam zůstat, ale projel jsem město křížem krážem a nijak mě nezaujalo. Takže dál. Hradba Vysokých Tater působila velkolepým dojmem. Ještě dlouho jsem se otáčel abych si ten pohled vychutnal. Opět jsem sjel na vedlejší, ale to už byla otrava. Pole, do kopce, z kopce a vítr. Nic zajímavého, jen pár šílených osad z vlnitého plechu, kolem kterých když jsem jel, tak jsem ani nedutal :D Hrozně mě to nebavilo. Stočil jsem trasu ke Spišskému hradu, což teď vidím jako dobré rozhodnutí. Musím uznat, že hrad budí respekt. Odpoledne mě trápila trudomyslnost, ale po jídle a kafi jsem se zase srovnal.

12.4. Kralova lehota - 116km
Když jsem vykoukl ze stanu, vypadalo to, že mi obloha spadne na hlavu. Pršet začalo, když jsem finišoval s balením. Rychle jsem se převlékl a tlačil kolo z lesíku k blízkému hlavnímu tahu na Martin. Cesta byla o strach. Zúžená, s nulovou krajnicí a plná kamionů. Musel jsem zastavovat a skákat do příkopu. V Martinu mi spravilo náladu espresso a i přes ten liják jsem pokračoval v dobré náladě. Skoro jsem si užíval jízdu tou nádhernou krajinou. Stále proti proudu Váhu. Když jsem se konečně dostal na vedlejší silnice a mohl se koukat taky kolem sebe, začal jsem se bavit. Všude okolo v mracích utopené hory. Občas vykoukly zasněžené vrcholky Nízkých Tater. Paráda. Škoda, že ještě není nic zelené. A že díky mokru a kamionum vypadám, jako by mě sprchovaly blátem a pískem. Zítra musím opláchnout kolo. Jinak ničím výrazný den. Kolem Liptovské Mary do Mikuláše. Do centra, pak nakoupit a dále na Liptovský hrádok. Opět jsem sjel z hlavní a už koukal po místě na spaní. Našel jsem parádní. Daleko od silnice, kousek od řeky. U lesa na kopci u dvou chat. Když jsem ale vařil večeři, do jedné z nich přijeli na víkend tři auta lidí. No nic, snad nechystají koncert...

11.4. Žilina - 94km
Ani se mi z té teplé  postele nechtělo. Naložil jsem kolo a vyrazil dál na východ. Po chvíli jsem zastavil v Rožnově, abych navštívil tamější skanzen. Po rychlé prohlídce následovala příjemná projížďka podél Bečvy směrem na Žilinu. Při zastávce na svačinu, jsem vzbudil pozornost jednoho pána, který nedokázal pochopit, že to není elektokolo a že musím vše ušlapat sám. "To si teda mákneš mladej" říkal. A měl pravdu. To byl zase příjemný kopeček. Vyšplhal jsem se na státní hranice, kde mimo silnici leželo ještě 50cm sněhu. Potom pořádný sešup dolu. Když se silnice zas narovnala, už mi z dálky mávala Mala Fatra. Moravskoslezské Beskydy byly moc hezké, ale tohle byly opravdové hory. Konečně jsem sestoupal až dolů k Váhu. Udělal rychlý nákup a podél řeky pokračoval na Žilinu. Krásná cesta s řekou a horami po pravé ruce. Na Fatře leželo ještě spousta sněhu. Její bílé štíty se nedaly přehlédnout. Zalehl jsem kousek za Žilinou, kterou jsem jen profrčel...