27.9. Suwa
Probouzí mne zabouchnutí dveří jednoho z aut na nedalekém
parkovišti. Skrz rám kola, které jsem večer opřel o sloupek altánu ve kterém
jsem nocoval a které teď stojí nade mnou hledím na modrou oblohu a sluneční
paprsky které se opírají do zeleného listí v okolí. Tak pověst nelhala,
dnes mě čeká krásný den. Vydechuji oblak páry „co se děje, nějaká zima“. Dávám se
do kuchtění lívanců, v chladném ránu pod altánem, v parku hned vedle
silnice č. 20, po které pojedu až k Fuji, tak vytvářím atmosféru pohodové
domácí snídaně. Přes další „dlouhatáncký“ kopec se dostávám k jezeru Suwa
a do stejnojmenného města. Zde po několika marných pokusech nacházím Starbucks
a dopisuji, co jsem v posledních dnech dělal…
26.9. road rest stacion Shioriji
V noci se skutečně dalo do deště. Ráno čekám až poleví
a vyrážím do Matsumota. Především musím na internet a dořešit letenku. Cesta mi
tvá dvakrát déle než jsem čekal, protože k mému velkému vzteku třikrát
lepím duši. To už je moc. Prohlídku hradu kvůli počasí vynechávám a po té co
zařizuji vše co jsem potřeboval uháním z města ven. Mraky jako by se
chystaly spolknout celé okolí a tma je skoro o hodinu dříve než obvykle.
25.9. 10km před Shiojiri
Slunci to dlouho trvá než se v hlubokém údolí řeky Kiso
dostane ke slovu, a tak první ranní kilometry ukrsjuji v chladném stínu. Když
se zastavuji u Nezame No Toko už je standartní pařák. Soutěska Nezame není
nijak veliká, ale má svoje kouzlo. Kolmé skalní stěny a smaragdová voda, která
protéká uprostřed malinko evokuje Poklad na Stříbrném jezeře. Po zchlazení
volně pokračuji na Matsumoto. Navečer opět projíždím jednou z historických
vesnic, o které jsem však neměl ponětí, jen byla po cestě. Mohl bych tu strávit
celý den, mezi tmavými dřevěnými domy se zdá že čas plyne jinak. Vše je do
detailu uklizené a porovnané. Slovo nepořádek zde namá místo. Zastavuji se na „road
rest stacion“ a nechávám v obchodě dobíjet počítač. Nakonec se rozhoduji
zůstat zde přes noc a využít přístřeší, protože to vypadá že se schyluje k dešti.
24.9. Nagiso – 70km
Dodělávám centrování kola a v chladném jitru kdy většina slunečních paprsků ještě naráží
do horských hřebenů a v údolí vládne paní rosa, začínám svůj dnešní
maraton. Podle plánu přijíždím do Eny ještě dopoledne. Dosnídávám se, na
nádraží beru mapu okolí a ve změti uliček se snažím najít jednu správnou,
kterou prochází historická stezka Nakasedo. Značení mi trochu připomíná
Mongolsko, ale kupodivu nacházím a stranou od veškerého dění, pokračuji po úzké
silničce do sousedního města Nagatsugawa. Opět pro mapu, tentokrát na radnici.
Super mapa mi udělala velkou radost a tak opět hledám 300let starou trasu a
vyrážím po ní do Magome. Podle hesla je to sice dál, ale za to horší cesta se
horko těžko prokousávám metr po metru dál. V poledním žáru slézám
z kola a musím tlačit, protože takhle strmé kopce se prostě jinak nedají.
Nadávám si, že jsem nejel co nejdále po běžné silnici a pustil se touhle kozí
stezkou, kde i pěší turisti funí jak o život. „Tohle fakt ne, takhle tam
dorazím za tmy“ Krajina je nádherná to ano a moje chabá slovní zásoba ji
nedovede pořádně přiblížit, ale když cesta kříží hlavní silnici ihned se vracím
do provozu. Výhled je skoro stejný a jedu jako člověk. Posledních pět kilometrů
do historického městečka Magome tedy jedu po klasické silnici. I tak je to
zatraceně prudkých pět kilometrů, které mi zabírají půl hodiny. Když se na
parkovišti u vstupu do historické čtvrti hroutím zmáchný potem, nedovedu si
představit co by zde muselo být, aby to vykoupilo tu strašnou dřinu se sem
dostat. Vlastně umím, bazén plný točené zmrzliny. Ten ale nikde nevidím a tak
když moje teplota klesá na provozu schopných 40°C beru foťák a jdu se projít
tou starobylou uličkou, kvůli které jsem tady. Lahev ledové Coly ve mně vyzí
snad ještě zazátkovaná a může se jít. Naštěstí tu není moc lidí a tak si můžu užít
atmosféru Japonska z poloviny 18. století, kdy byla většina zdejších domů
postavena. Na kamenném chodníku posedávají nadšení malíři a malířky, zatím co
já poskakuju ze strany na stranu a hledám lepší záběry. Vše co vede nahoru musí
taky dolů. Pěti kilometrový sešup z Magome zvládám za čtyři minuty a pod
kopcem se opět napojuji na hlavní a do západu slunce pokračuji dál.
23.9. silnice č. 257 30km před Ena – 60km
Nerad opouštím Tojotu, ale jinak to nejde. Dostávám tipy na
zajímavá místa po cestě, sáček s pomeranči a s obrovskou vděčností
mizím za prvním rohem. Ihned najíždím na 153ku, která mě vyvádí z města
rovnou do hor. Na hlavní silnici je provoz celkem mírný, a čí dál od města a
výš v horách jsem, tím řídne. Kolem jedné odpoledne dávám pauzu na ledovou
kávu, navigace ukazuje 650m.n.m. a 30 ujetých kilometrů, z nichž 29 bylo jen do
kopce. Tojota leží víceméně na nule. Slunce mizí za hradbou mraků a dává se do
lehkého deště. V tom vedru je to docela příjemné a tak v dešťových
přeháňkách pokračuji stále dál. Horské lesy, kterými projíždím, jsou
fantastické. Tvoří kolem silnice neprostupnou hradu zeleně, která snad nemá
konce. Míjím ceduli, varující před
přítomností medvědů a konečně jsem odměněn dlouhým sjezdem po proudu řeky,
která se dere dolů z hor. Opět mi přichází na mysl jaká by to byla paráda
s motorem. S těmi tu však jezdí jiní. Dnes je státní svátek a tak
všichni milovníci rychlosti vytáhli stroje a vyrazili na horské silnice. Od
starých japonských klasik po nejnovější šílenosti, se kolem mě prohání jeden
„bzučák“ za druhým. Hluboké údolí, které mě provádí labyrintem ostrých hřebenů,
se pomalu barví do pomerančových odstínů a proto že za vysokou hradbou zmizí
slunce ještě rychleji než obvykle, urychleně hledám kam se uložit. Navíc
zjišťuji že mám nepříjemně povolené dráty v zadním kole a tak končím
okamžitě v malé vesnici u řeky a dávám se do práce.
22.9. Tojota
Díky Zdeňkovi bezmezné dobrotě, zůstávám další den
s ním doma, civíme do počítačů a z hlav se nám kouří jak se snažíme dohnat co se dá. Já dopisuji
zameškané dny v blogu, doplňuji
fotografie a konečně se mi daří dokončit video ze Sibiře a Jižní Koreje. Jako
anděl spásy se znenadání během dne objevuje Sanae s taškou jídla, jako by
nic přichystá další fantastickou laskominu a zase nás opouští. Když konečně
s obrovskou úlevou sdílím odkaz na YouTube, je noc. Během „rodinného
večera“ řešíme zakoupení mé letenky domů, ale neustále narážíme na nějaký
problém s platbou, a tak nezbývá než dva dny počkat a zjistit co se děje
po telefonu. Že by se rýsovala další cyklocesta, tentokrát Za západem slune…….
Žádné komentáře:
Okomentovat