Cesta a východem slunce

FOTKY NAHRAJI AŽ V KOREI, PROTOŽE TADY JE ŠÍLENĚ POMALÉ PŘIPOJENÍ.

jinak trajekt do Koree bude ještě zajímavá záležitost. informace se různí a nikdo není schopen něco říct přesně. čekám na Pavla na Jawě, se kterým by jsme se měli plavit.

25.8. Zarubino – 30km

Sbírám svých pět švestek a slyším jak se ke mně blíží auto. Zvedám se a otáčím, předemnou stojí stříbrný Lexus a v něm nejspíš majitel celého areálu. Autoritativním tónem mě upozorňuje, že toto je „ privat area“ a ptá se, odkud jsem. Když spouštím mojí odrmolenou historku, že jedu na kole z Čech, že jsem na cestě pět měsíců a že jsem jen přepal a hned zase jedu, protože pokračuji lodí do Koree, krotne jako beránek a jen se směje a kroutí hlavou.  Posledních třicet kilometrů přes sopky zvládám vcelku rychle a v poledne jsem v Zarubinu. Osvěžuji se nanukem a jdu na vrátnici přístavu zjistit situaci. Zde se dozvídám, že loď přijede ve středu a odjíždí ve čtvrtek. Nutno dodat, že na internetu je na všech webech napsáno, že loď jede třikrát týdně a to neděle, středa, pátek. Proto jsem se sem hnal jak blbec, abych eventuelně odplul už dnes. Vrátný cenu nezná a odkazuje mě na středu, že bude vědět až tu bude loď. To se mi moc nelibí, chci koupit lístek v předstihu, nakonec říká ať to zkusím zítra. Ach jo, další dopravní jobovka. Ale už mě to vlastně ani nepřekvapuje. Jen tu teď budu tvrdnout skoro pět dní. Přejíždím k moři a zůstávám na travnatém břehu nad kamenným břehem. Bohužel Zarubino není to město kam byste jeli na dovolenou k moři. Sice tu lidi jsou, ale většinou jen na den. Moře plné řas a kamenné plže za moc nestojí. Místo kam se jezdí „oddychať“ leží na druhé straně zátoky asi šest kilometrů daleko. Tam je na písečných plážích zas pro změnu úplně nařezáno. Přijíždějí dvě rodiny se kterými se dávám do řeči a začíná hostina. Alexandr, armádní plukovník a jeho dva přátelé vytahují čtyřlitrový kanystr s whisky a je zle. Pije se na moji cestu, na návrat domů, na ženy, na děti, za mír, za to aby byly řeky a moře plné ryb, atd. atd.. Po šestém panáku v 36°C na mě jdou mrákoty a vzdávám se… Večer už zase trávím sám ležením na trávě.

24.8. Ryazanovka – 105km

Stávám trochu déle, slunce už zase pere jako blázen. Tradičně měním prasklý drát, se kterým jsem absolvoval celý včerejší den, když přijíždí Lada a parkuje dva metry ode mne. Tři postarší Rusové na mě nechápavě koukají. Kolem mě je ještě spousta věcí, je jim jasné, že jsem tu spal. Sjíždím k vesnici ve které je podél silnice snad dvacet stánků se zeleninou. Profil cesty je zatracené náročný. Jak se odpoledne dozvídám při nabírání vody v obchodě, zdejší krajina je sopečného původu a sopek tu bylo a je skutečně požehnaně. Proto se mi staví do cesty jedno táhlé stoupání za druhým. Velice zajímavé a zvláštní jsou lesy, kterými projíždím. Tvoří totiž dokonalou džungli, kterou snad nedokáže projít vůbec nic. Na jednom z mnoha překonaných kopců se mi otevírá neskutečný pohled na do dálky se táhnoucí „amazonský prales“. Jen jsem v Rusku a stromy jsou všechny známé ze středního klimatického pásma. Na večer je mi jasné, že dnes do přístavu v Zarubinu nedojedu. Respektive dojel bych večer a stejně nic o lístcích na trajekt nezjistil. Proto se rozhoduji zůstat u poslední řeky, kterou potkávám. Jenže k vodě se bohužel nedá dostat. Zajíždím opodál na eko farmu pro vodu, jsem už chvíli uplně na suchu, a hodlám jet dál. Pak mě napadá zeptat se na rybník, který jsem viděl ze silnice. Vykoupat se prý v pohodě můžu. Voda je teplá, krásně čistá, takže se konečně koupu,trochu peru a nakonec se rozhoduji zůstat přes noc. Snad to nebude vadit.

23.8. Senokosnaya – 99km

Cestování Transsibiřskou magistrálou byl fajn zážitek a hlavně splnění velkého přání. Jízdenka nejlevnější třídou, byla vykoupena nepohodlím, ale nebylo to nic strašného. Ba naopak, o to osobitější atmosféru jsem pociťoval. Jízda lůžkovým vozem, pro mě byla životní premiéra. A kdybych se vešel celý na postel, bylo by to uplně dokonalé. Se spolucestujícími jsem se hned skamarádil, ono to snad ani jinak nejde když s pěti lidmi obýváte 10m3. Snad největší dojem na mě udělal malý bojler na začátku vagonu, kam si je možné dojít natočit horkou vodu na čaj. Aby byl servis dokonalý, průvodčí vám bez okolků přidělí drážní hrnek, no a o sáček čaje se už každý rád podělí. Součástí soupravy je samozřejmě i jídelní vůz, v něm jsem však potkal jen lidi z druhé a první třídy. My ze třetí jsme měly jídlo nakoupené sebou. A kdo neměl, nebo ho přepadl velký hlad, mohl si při některých třicetiminutových zastávkách doběhnout nakoupit.

Pět hodin ráno, stojím na peróně hlavního nádraží ve Vladivostoku a po čele mi začínají stékat proudy potu. „Eee to je zase přímořská prádelna“ Koukám na hromadu věcí předemnou a nějak se mi do toho nechce. Kompletuji kolo, věším na něj brašny a zažínám hledat cestu do budovy nádraží. „Ale ne“ oči mi zůstávají viset na nadchodě přes koleje. Opět soukám kolo po schodech do pěti metrové výšky, naštěstí se ve stejné rovině dostávám přes budovu ven na ulici. Čekám až se rozední a vyrážím do obchodu ukojit svůj cukrový deficit a normálně se nasnídat. Po sedmdesáti hodinách pocení ve vlaku nemyslím na nic jiného, něž jak se co nejdříve opláchnout a vymáchat věci a protože Vladivostok je vystavěn na chumlu šílené prudkých kopců kolem moře, jeho prohlídku na šedesáti kilovém kole ani nezahajuji. Navíc o ničem zásadním co by tu člověk měl vidět, nevím. Jen sjíždím k vodě, kde dělám pár fotek. Další už pořizuji cestou z města. Ta je ovšem strašná. Stres můžu prodávat na kila. Z města totiž vede čtyř proudová „Jižní spojka“, která se postupně mění na „D1“. Na normální silnici se dostávám po sedmdesáti kilometrech strachu a hrůzy. Plán byl jasný, dojet k první sladké vodě kousek za město a zůstat tam do druhého dne. Ten však, když se sto kilometrů od Vladivostoku sprchuji Pet lahví, leží v troskách. První řeku jsem potkal až po osmdesáti kilometrech ale voda v ní (zřejmě v důsledku dešťů a záplav na severu) byla jen hnědé bahno. Dále byly už jen stoky a močály. A proto, že zde v neprostupné vegetaci není možné najít ani místo pro stan, zůstávám na jednom z nejhorších míst vůbec. V těsné blízkosti odpočívadla a silnice stavím stan, napůl schovaný za křovím a těším se na ráno.

19.8. „pojezd Trassibiřská magistrála“

Celý den trávím v hostelu prací v očekávání nočního odjezdu. K mému velkému překvapení, už na nádraží k žádným komplikacím nedochází. Na peróně před vagonem číslo deset rozebírám kolo a s hromadou zavazadel jsem vpuštěn do vlaku. I přes můj dobrý nápad dát všechny Ortlieby do jedné velké tašky, není snadné vše dobře uložit. Ale daří se. Tečou po mě proudy potu, když konečně vyskakuji na horní lůžko a jsem připraven na cestu. Lidi mě mají za totálního exota, ale o to víc jsou ke mně přátelští.

18.8. Irkutsk – 35km

Šlapu do Slyudjanky a říkám si „jak tohle dopadne“. Ve městě potkávám holky ze včerejška. Jsou plné dojmů z toho, že se poprvé koupali v Bajkalu. Slyudjanka je jediné opravdové město na jižním pobřeží a rekreační centrum oblasti. To je okamžitě poznat na rušnosti pohybu. Abych se dostal na nádraží, musím přes koleje. Jenže to znamená vytáhnout šedesáti kilové kolo na pěší most, který v osmi metrech nad perony překračuje nádraží. Je to boj, ale dostávám se k budově nádraží. Vzniká stejný problém, kolo není skládací a muselo by se poslat „bagážnym vagonem“. Jenže ten může dorazit klidně až pět dní po mě. Tak to nepřipadá v úvahu. Posílají mě električkou do Irkutsku, kde prý nebude problém naložit kolo do stejného vlaku, kterým pojedu já. Cestou do Irkutsku se mi nepřestává honit v hlavě představa, 4000 km přes Sibiř do Vladivostoku. „to není možné, nechápu kde je problém, takových cyklocestovatelů cestuje přes Rusko vlakem a v pohodě“. To co následuje na nádraží v Irkutsku by vydalo na celou knihu. Takže vám řeknu jen, že finále všeho je když se po hodině běhání po všech budovách a pokladnách na nádraží, díky obrovské náhodě dozvídám, že když sundám kola tak si můžu vzít vše sebou do vlaku. Haleluja!!! „Že by skládacím kolem, měli na mysli jestli se dají sundat kola? To snad mohli říct hned, že když snimaju kolesa tak že ho můžu zabrať sabou..“ Kupuji jízdenku na zítra večer a pro jistotu doplácím i za bagáž. Do limitu 50kg se sice nevejdu, ale nepředpokládám, že by to někdo kontroloval. S obrovským pocitem úlevy opouštím „vagzal“ a přesouvám se do nedalekého hostelu. Zde se potkávám s cyklisty ze Švýcarka. U láhve vína trávíme uvolněný přátelský večer plný historek z cest. Já pak ještě zůstávám a do časných ranních hodin doháním pracovní resty na „kompu“. Štvalo mě že musím do hostelu, ale nakonec jsem fakt moc rád, že vše dopadlo přesně takhle.

17.8. Utulik – 80km

Za asistence „malčika“ od sousedů ruším oblázkový kemp a krkolomnou cestou přes mlází prostrkávám kolo zpět na cestu. V poklidu dojíždím do Bajkalsku, kde jak vím, staví vlak do Vladivostoku. S malou dopomocí nacházím dřevěný domek, který se vydává za nádraží. Ptám se na jízdenku a zůstávám nevěřícně koukat na to, že je problém když chci jet s kolem. Vysvětluji, že kolo není skládací, slečna dvakrát někam telefonuje a nakonec mě radši posílá do Slyudyanky na větší nádraží. Nepotěšen se vracím k silnici a ptám se dvou holek, kde najdu obchod. Vzniká z toho příjemná hodinová rozprava o cestování. Na jejich radu pokračuji dál do vesnice Utulik, kde nakupuji rovnou od krajnice a vidím rekreantský Bajkal v celé jeho kráse. Hledám cestu k vodě, abych se mohl ještě za slunka vykoupat, ale narážím jen na placený kemp a okolní břeky obsypané lidmi a auty. Za boha nemůžu najít žádné volné místo u vody. Nerad se smiřuji s trochu zaneřáděným místem v ústraní u řeky a skáču do ledové vody. Večer, k mé velké radosti zjišťuji další možnou loď do Koreje. Jede z městečka Zarubino, které leží asi 200km na jih od Vladivostoku. Jsem vážně rád, protože odplouvá třikrát týdně a plavba je kratší a tím pádem snad i levnější. A také si projedu Primořsky kraj..

16.8. Tanchoy – 69km

Hrpzná noc. Otevírám oči, zapínám telefon, půl deváté, je čas vypadnout. Stále mi není dobře a cítím bolest v podbřišku. „z čeho to zas může být? Že by ta restaurace, nebo čajové sušenky?“ silný vítr žene ke břehu skoro metrové vlny. V rachotu „příboje“ se chystám vyrazit,ale několikrát musím běžet do ústraní. Zvažuji jestli má cenu se snažit pokračovat, ale rozhoduji se že ano. Po kilometru otáčím a s palčivou bolestí v útrobách se vracím. Přemítám jestli zůstat ležet, nebo to ještě zkusit. Vážně bych potřeboval popojet o kus dál. Nasedám na kolo a vyrážím, když pojedu v klídky tak to snad půjde. Ještě u jezera potkávám známé z UB. Jejich BMW má nový tlumič a tak pokračují v cestě. Všichni se kterými jsem mluvil o Bajkalu, mluvili o krásné cestě kolem vody, všude spousta pláží a perfektní placi na kempink. Tak nevím, jízda po M58 je občas o život, vodu vidím zřídka kdy, většinou jen ve vesnicích a najít slušné místo na stan vůbec není samozřejmostí. Druhý pokus mi vychází a bez větších komplikací pokračuji dál. Jsem slabý jako papír, ale pohybuji se. Narážím na několik úseků kde se buduje nová silnice. Aaaa, doufal jsem, že tohle už nezažiji. Najíždím na náhradní gruntovku. Řidiči nezpomalují ani na vteřinu. Lítají kolem mě kameny a v oblacích prachu není vidět na krok. Oči škrábou, jako bych si do nich hodil hrst hřebíků a záchvaty kašle se mi snaží roztrhat plíce. Celý den se mi v hlavě honí myšlenky jak to bude c vlakem do Vladivostoku, atd.. až když se večer zabydluji na pláži, kterou opět nebylo snadné najít, konečně zase jím a koukám na už klidnou hladinu jezera, vypouštím vše z hlavy a užívám si krásný podvečer u vody. Na to jaký sem byl špatný přístup je v okolí spousta lidí. Většinou rybářů. S některými prohazuji pár slov, večer přicházejí děti od sousedů vyfotit se s Čechem. Prý žádného ještě neviděli.. 

15.8. Babuskin – 27km

„Dobro jutro!“ ozývá se mi nad hlavou, když dopoledne začínám balit. Zvedám hlavu a o šest metrů nademnou, na valu pod kterým je pláž, na mě mává Vladimír. Ten chlapík ze včerejška. Škrábu se za ním a začínáme sbírat borůvky. Borůvčí je mi do pasu a je obalené modrými kuličkami. Takhle pohodlně jsem ještě borůvky nesbíral, to si nechám líbit. Dávám Vladimírovy a pravdu, že voda je dnes opravdu průzračná a ranní koupel byla vynikající. Když slézám dolů, ustanu sedí na vyplaveném kmenu dvě „bábušky“ a pozorují vodní hladinu. Ztrácím s nimi pár vět a dostávám kapéjku, kterou obratem házím do jezera. Teď je prý jidté, že se sem vrátím. Pouštím se opět do balení a postupně vysvětluji co je co a k čemu. Hotovo, nemotorně tlačím kolo po oblázcích k cestě, která mě dovádí zpět na silnici. Je to neuvěřitelné, ale nefouká vítr. Zkoupnu se přes pár kopečků a za chvilku jsem v Babiskinu. Zalézám do Café a po nakyslém boršči a bramborové kaši s vepřovými nudličkami se pouštím do práce na internetu a volám domů. Na vteřinu mě vyrušuje skupinka od jednoho stolu, která je nadšená z mého cestovného náčiní.  Fotíme se a odcházejí. Baterie jsou dobity a tak se balím i já. Babuskin na mě působí nepříjemným dojmem. Za městem na třetí pokus nacházím cestu k Bajkalu a zůstávám. Na koupel už to není, je zima. Večer využívám signálu a zjišťuji vlaky do Vladivostoku. Nic není tak jak jsem měl zjištěno předem. Nechápu. Opět se bortí mé plány a musím improvizovat. V noci skoro nespím, každou hodinu běhám ze stanu s křečemi ve střevech.

14.8. Boyaskiy - 80km
Raní rosu snad rozlévaly kbelíkem. Když vylézám ze stanu, vypadáto venku jako po bouřce. Ve chvíli kdy se předním kolem dotýkám asfaltu se začíná zvedat vítr. To už je vážně blbý vtip. Čtyři dny se snažím protlačit tím větrným tunelem. Už mě to ale vytáčí a ztrácím trpělivost. Stébla trávy leží vodorovně na zemi, stromy se v půlce div nelámou a já jedu proti srsti tomuhle nadělení. Myslel jsem, že se zde budu pohybovat v hlubokých lesích a tím pádem v bezvětří. ale až na pár krátkých vyjímek je terén naprosto otevřený bez nejmenších překážek. Na jih ode mne jsou sice zalesněné kopce, ale ty jsou daleko a vůbec se mě netýkají. Námaha už si vybírá svou daň, přestávky dělám po necelých deseti kilometrech. Morálka už taky dost polevuje. Brat k lepšímu nastává odpoledne kdy se dostávám do vytouženého lesa a v zákrytu stromů můžu směle upalovat kupředu. Nedlouho po té, potkávám Wiliama z Anglie, který jede na svém silničním kole přes Ulaanbaatar do Pekingu. Je na cestě už rok a půl. Ale půlku času strávil v pracích po cestě. Navíc nejede přímo, ale cik cak křižuje centrální Asii. Tahle setkání mi vždy zvednou náladu. Po pár kilometrech potkávám dalšího cyklistu, tentokrát Rusa, který chce dojet do Vladivostoku. Na čem a s čím jsou Rusové ochotni cestovat mě dojímá. Např.: celé zadní kolo, půl metrová železná hustilka, apod. Začíná houpačka přes kopečky, ale nic dramatického, stále jedu v příkrovu lesa. Ten se pomalu mění na ukázkovou ruskou tajgu, s vysokou trávou, mokřinami a břízkami. Koukám do mapy a říkám si, že už musím být u jezera, ale zatím po něm není vidu. Pokračuji dalších 10km do vesnice Boyarskiy, která už má ležet přímo na břehu Bajkalu. A skutečně, když skončí les a přijíždím k prvním dřevěnicím, objevuje se nekonečná modrá hladina Bajkalského ozera. Zastavuji se v magazinu a po té hned mířím k vodě, najít si nějaké pěkné místo v ústraní. Beru za vděk oblázkovou pláží, voda je nečekaně teplá, ale není tak průzračná jak všichni tvrdili. užívám si pohodový zbytek dne u vody. Od místního chlapíka, který se koupe opodál, se dozvídám, že v posledních dnech byly bouřky a proto je voda trošku kalná, ale zítra prý bude zase jako sklo. Také říká že mezi Chabarovskem a Vladivostokem řádí povodně. To už jsem slyšel. A že tady v okolí je nějaký velký požár a proto je tak špatná viditelnost.

13.8. Mostovka - 70km
Ráno si blaženě užívám pohodový začátek dne. Skáču do vody a dobrou hodinu se jen povaluji na louce. Slunce svítí, nebe bez mraků, na stromech se nepohne ani lísteček. Ale čekalo se jen na to, kterým směrem se vydám, protože chvíli po tom co se vracím na silnici mi opět začína funět průvan přímo do "ksichtu". Jízda po hlavním sibiřské traktu není nikterak příjemná. Čilá kamionová doprava cestování dost znepříjemňuje. Navíc místní řidiči hrají nějakou úchylnou hru o to, kdo mě mine těsněji, nebo ještě lépe kdo do mě první drkne. Za některými posílám spršky nadávek, protože jsou vážně nebezpeční. Chtěl jsem dnes mít volnější den, ale vítr mě nenechává ani na vteřinu vydechnout a zase se dřu jako mezek. Je to na palici, ať jedu na západ, na východ, na sever, nebo na jih, vždycky jedu proti větru. Poslední tři dny jsem jel na sever a severovýchod a neustále proti větru. Dnes odpoledne jsem se stočil a jedu na západ a pořád mě to fénuje do "huby". "Co to sakra je?" Stahaný jak husky se navečer snažím najít místo na spaní u malých přítoků řeky Selengy, ale na rozdíl od Altaje, zde k řekám a říčkám nikdo nejezdí, takže jsem hledal marně. Je to pochopitelné, na Bajkal je to autem dvě hodiny. Nakonec nacházím lesní cestu, která mě dovádí  k břehu Selengy. Při klopítání po kamenech na říčním dně, vzpomínám na moje ukradené Crocsy, které jsem měl především kvůli těmto chvílím.

12.8. Sotnikovo – 100km

Ranní výměny drátu už beru jako běžnou součást dne. Alespoň, že na asfaltu vydrží o chvíli déle.  Prvních třicet kilometrů zvládám s prstem v nose a libuji si jak mi to zase pěkně jede. Asi se mi zase vrací síla do „motorů“. Tak ne, zjišťuji, že za mojí novou formou se skrývá vítr, který se ale brzy otáčí a opět mi ukazuje jak moc jsem neaerodynamický. Moje tempo se vrací do starých a trapných kolejí. Jsem zklamaný přírodou. Jen holé kopce a sem tam keř. Já se z toho Mongolska snad nedostanu. Po druhé odpolední konečně dojíždím do Ulan Ude.  Dávám si obvyklou siestu na schodech před magazínem a bavím se s prodavačkami a lidmi co jdou nakoupit. Jedna paní se asi po 15-ti minutách vrací, že „svarila sup“ ať „zachadim“. Vede mě o tři ulice dál do malého dřevěného domku s tradičně modrobílými okenicemi. Ostatně celá čtvrť je dřevěná a má příjemné rustikální kouzlo. Ze dřeva se tu staví z 90%. Jen nové stavby dostávají navrch plastový kabát. Usrkávám z vrchovatého talíře a vyprávím o tom kde jsem byl. Řeč se stáčí i na Českou republiku a na zimu. Vyprávím o třeskutých mrazech, kdy jeden týden v roce bývá až -17°C. Paní domu propuká v smích „to si neberu ani čepici. U nás je -40°C a nikdo se nevzrušuje, jo když to začne klesat pod -45°C, to už začíná byt špatné.to víš Sibiř. Ale zima je tu krásná, já osobně mám radši zimu než léto“. Už radši nic neříkám a dopijím čaj. Po příjemné hodince se vracím na silnici s jasným cílem dojet k nějaké řece. To se mi daří a uléhám na perfektně rovném plácku na břehu řeky mezi stromu na dohled od lesnatých kopců Burjatského kraje. Voda nic moc, ale jsem nadšený. Konečně se můžu zase vykoupat.

11.8. Tokhoy – 90km

S napětím rozepínám zip u dveří do stanu a koukám na oblohu. Nic moc. Šedivo, celá okolí leží v mlžném oparu a je celkem chladno. I tak se rozhoduji, že dnes už pršet nebude a vyrážím v „letním“. Zima hned ustupuje ve stínu dlouhého stoupání, pod kterým jsem spal. Při sjezdu na druhé straně potkávám mladý francouzský pár na kolech. Jedou do UB. Prý jsem první cyklista, kterého na cestě potkali. Ten pocit dobře znám. Počasí se řídí mou volbou oblečení a drží. Jenže….začal foukat silný vítr. Jak jinak něž proti mně. Fén běží na plné obrátky a já musím šlapat i z kopce. Říkám si, že takhle jsem si tu dovolenou tedy nepředstavoval. Opouští mě síla v nohách. Přestávám být schopen zabrat do pedálů a do kopců se jen plazím. Protože naložené kolo je dokonalý magnet na „místní mešuge a ožraly“ nastává při občerstvení v Novoselenginsku tradiční scéna, na kterou už nemám sílu ani trpělivost. Jen se za mnou zabouchávají dveře od o chodu, už u mě stojí dva „pijany“. Jeden se dost naléhavě dožaduje mého pasu a to tak, že začínám tušit roztržku. Neustále něco melou, lepí se na mě, nebo ochmatávají kolo. Nejradši bych začal být vážně hrubý, ale radši do sebe rychle hážu jídlo a mizím pryč. Něco podobného následuje i navečer, tentokrát ale normálně vypadající chlapík škemrá o peníze. Protože jsem cizinec.  Ale abych si pořád dokola jen nestěžoval, potkal jsem i pár fajn lidí, se kterými se vždy rád zastavím a popovídám.

10.8. 10km za Kalinishna – 70km

Začínají mi na hlavu dopadat první kapky deště, když balím poslední brašnu a navěšuji vše na kolo. Dnes to vypadá na nepříjemný den. Na hraniční přechod přijíždím už za deště, stejně jako když jsem do Mongolska přijížděl. Nastávají krátké dohady o nějakém papíře, po té přecházím k pasové kontrole. Zde stojím snad 10 minut. Hláskuji své jméno, rok narození, vysvětluji, že jedu na kole a proč, atd. Vážně nechápu co to má znamenat a o co jim jde. Nicméně nakonec jsem propuštěn a přejíždím do Ruska. Zde jde opět vše v pohodě. Rusové jsou vlastně jediní, se kterými jsem nemusel nic řešit. Hodně jsem jim křivdil, když jsem ještě před cestou očekával největší problémy právě na ruských hranicích. Když vcházím v hraničním městě Kyakhta do marketu, připadám si jako v jíříkově vidění. Všechny mě známe potraviny, o kterých v Mongolsku neslyšely tu jsou v hromadách a čerstvé. Nejraději bych se sem na týden nastěhoval. Stále vytrvale prší, ale zároveň je docela teplo. Špatná kombinace pro nepromokavé oblečení. Říkal jsem si, že v Rusku mi začne dovolená a zvolním. No, první kilometry na to tedy nevypadají. Napadá mě, že označení „100 kopců do Ruska“ to vystihuje docela přesně. Z podmínek jsem trochu otrávený, ale příroda mi dělá velkou radost. Borové lesy, březové háje, vzrostlé louky a omamná vůně lesa. Jak si člověk dokáže vychutnat věci, které mu jsou na čas odepřeny je úžasné. Je to také jedna z věcí, která mě na cestování hrozně baví. Vždy se pak dokážu radovat z úplných maličkostí.

9.8. Altan Bulak – 120km

Slunce od rána pálí jak o život. Stan zažíná plnit funkci pařníku, tak se drápu ven snídám v příjemném raním vánku. V Darkhanu se stavuji jen nakoupit a nikterak se nezdržuji. Celý den jen koukám do země a dupu do pedálu. Krajina je nezáživná, stále stejná step a kopečky. Až navečer mě z letargie na chvíli vytrhává krátký úsek přes borové lesy a rozkvetlé louky. Na pár minut si připadám, že jedu nedaleko domova. Celý den mě peče slunce,  ale k mé velké škodě nepotkávám žádnou koupatelnou vodu. Když už pohledem pročesávám okolí silnice a hledám místo pro stan, míjí mě spolubydlící z hostelu na svém BMW.

8.8. 12km před Darkhan – 37km

S velkou hanbou se vracím k deníku. Z Mongolska jsem až na tři dny nic nezapsal. Nějak jsem nebyl schopný. Předchozích pět dní jsem strávil v Ulaanbaataru a snažil se relaxovat, ale pořád se cítím unavený. Možná ještě víc. Jak jsem již avizoval po zjištění informací co je třeba k získání čínských víz jsem se rozhodl pro druhou variantu. To je návrat do Ruska a od Bajkalu Transsibřskou magistrálou do Vladivostoku. Ne, že by bylo získání víz zhola nemožné, jen jsem zvolil jednodušší možnost. Navíc se musím přiznat, že svezení se cestovatelskou legendou a splnění si tak dávné přání mě velmi lákalo a proto jsem se dlouho nerozhodoval.

Celé dopoledne pomalu balím a připravuji se na další cestu. Poslední dva dny už neprší, tak doufám, že mi to vydrží a budu moci v klidu jet. Z Oasis vyrážím v době oběda, loučím se s novými přáteli a vydávám se na cestu městem. Doprava v UB je pro otrlé a na kole je to vážně o zdraví. Vymotat se z města mi trvá necelou hodinu. Jsem moc rád, že to mám za sebou a nechávám UB mizet ve smogovém oparu. Najíždím na silnici vedoucí na sever a začínám stoupat do mírného kopce. Přijíždí nablýskaný Land Cruiser a zastavuje předemnou tak, že musím zastavit. „Co je?“ Mongol v kvádru trvá na tom, že mě sveze. Na kole je to prý velká námaha a alespoň si odpočinu. Chci být z Mongolska co nejdříve pryč, takže přijímám. Tímto si zkracuju cestu do Ruska o dva dny a se západem slunce stavím stan na dohled města Darkhan.