31.8. korea – 82km
Po deštivé noci se mi nikdy nechce ze stanu a dnešek není
výjimkou. Ale chci být z tohohle místa co nejdříve pryč, takže balím mokrý
stan a mizím. Zaráží mě, že s výjimkou přístavních vesnic a jejich pláží,
je celé pobřeží obehnáno dvoumetrovým plotem a ostnatým drátem. Na některých
strážních věžích vidím i vojáky. To mi bourá moji představu o pohodovém
kempování u moře. Nejde se k němu dostat. Netuším na co se zde chystají,
ale tohle mě štve. V chladném a sychravém počasí přijíždím do Donghae.
Celou cestu myslím na to, jak mě to tu nebaví a jaká je to tu mizérie. Získávám
defekt zadního kola a při zpola nafouknutém opraveném kole rozbíjím pumpičku.
„no výborně, co teď?“ vyrážím do centra na lov cyklo obchodu. Při marném
hledání, alespoň v pneuservisu dofukuji a nakupuji svačinu.
S neblahým tušením, že teď když jsem bez pumpičky určitě píchnu na každém metru, opouštím
Donghae. Naštěstí mě v tom Karma nenechává a u poslední pumpy objevuji
cyklo krámek a zakupuji novou “mašinku na vzduch“. Pavel mi včera psal, že silnice č. 7 má úseky
označené Motor Way a kola tam nesmí. Proto když stojím u zelené cedule
s nápisem Motor way a přeškrtnutým cyklistou, nejsem překvapen, ale
rozčarován. „A kam mám jako teď jet?“ chvíli koukám na cedule přede mnou a pak
se rozhoduji zkusit silnice vlevo od „sedmičky“. Štěstí mi opět přeje, protože
najíždím na tzv. Romantic road of Korea a po dvou dnech mě zase začíná bavit
cestovat. Krásná pobřežní silnice, která kopíruje pobřeží a spojuje pláže, malebné
přístavní městečka a vesnice, mě dovádí až do jednoho z mini přístavů, kde zůstávám
na noc.
30.8.
…korea… - 65km
Čas
na břehu v Zarubinu kupodivu plynul jak voda. Po ranním povalování jsem se
každé odpoledne odebral do malého café, abych udělal nějakou práci, ale
především dobil netbook a večer mohl koukat na filmy. S domácími
tvarohovými šátečky a šálkem (bohužel) rozpustné kávy se i zde trávil čas
příjemně. Ve středu dorazil kolem poledne Pavel na neohrozitelné Jawě a tak se
naše cesty na nějakou chvíli spojili. Pavel zde měl prostředníka, který mu měl
pomoc s vyřízením papírů pro motorku a naloděním. Po pivku a posezení u
vody, jsme se v pozdním odpoledni přesunuly do přístavu. A tady dostal náš
pohodový den úplně jiný spád. Jediné na čem se všichni shodli a co souhlasilo i
s předchozími informacemi bylo, že cena za osobu je 60 usd. To se týkalo
mě, protože cyklisty naštěstí nikdo neřeší. Jenže, vycházeli jsme
z informace, že se vše platí v dolarech až v Koreji. A najednou
se platilo zde v rublech, na to jsme nebyly vybaveni. Navíc přibil
poplatek za „použití přístavu“. Mimo jiné já jsem zas měl informaci, že trajekt
odjíždí ve čtvrtek, tedy zítra. Po nepříjemných dohadech, kdy jsem já jen stál
a nechápavě koukal, zatímco Pavel snášel na pokladní hromy blesky nám bylo
dovoleno nalodit naše stroje a s hordou číňanů jsme se odebrali na palubu
lodi. „ty vole na tom obrázku vypadala jinak“ slyším za zády zatím co koukám na
rezavé mapy na boku lodi. „koukej jestli někde neuvidíš tu záplatu, co tam
včera lepili“ odpovídám se smíchem. Loď nás ale překvapila svým interiérem. Po
eskalátoru jsme dojeli na recepci, kde nás poslali do naší kajuty. To jsme už
vůbec nečekali, že za nejlevnější lístek se povezeme v kajutě. 18 hodin na
vodě byla pro oba premiéra. Naštěstí to moc nehoupalo a nedělalo se mi zle.
Příjezd do korejského přístavu Sokcho byl plný očekávání i
obav z neznámého, ale především nevypadl moc pozitivně. Palubu prorezlého
trajektu bičovaly provazy deště a město se topilo v šedých mracích. Dostat kolo
a motorku na souš nebylo jednoduché a v případě Pavla a jeho motorky i
neskutečně drahé. Původní cena, kterou mu oznámili v Zarubinu, byla
najednou dvounásobná. Jenže pokud člověk chce pokračovat, nezbývá nic jiného
než sáhnout hluboko do peněženky a zamáčknout slzu. Já naštěstí nic neplatil,
ale očividně si s námi oběma nevěděli rady a vůbec netušili, co mají dělat. Mě
například už pustili z přístavu ven a za dvě minuty za mnou přiběhl chlapík, že
se musím okamžitě vrátit na kontrolu. Tak jsem strávil hodinu v hangáru a
čekal až se Pavel vymaní ze spárů úředníku a až mě někdo přijde prohrabat
brašny. Přišel jen Pavel s člověkem co nás tu týral s tím, že je vše
hotovo a můžeme jet. Hurá, to bylo peklo. Osvobozeni z moci úředníků jsme
vyrazili do mokrých ulic shánět mapy a Sim karty. Nečekaný problém nastal v
komunikaci, v zemi Samsungu, LG a Hyundaie nikdo nemluví anglicky. Co nám ale doslova vyrazilo dech jsou ceny. Je
tu neuvěřitelně draho. Bohužel jsme se v honbě za SIM kartou rozdělili a už se
nenašli. Překonat počáteční nesympatie způsobené vším okolo trajektu snad
nebude trvat dlouho. Vždyť jsem konečně v Koreji. V té „opravdové“
Asii, kterou chci navštívit už od dob, kdy jsem hltal staré „akčňáky“ a kung-fu
filmy.
Budím se zpocený a nasávám do plic těžký teplý vzduch. „to
je prádelna, neochladilo se ani o stupeň“ říkám si když vylézám ze stanu. Včera
už skoro za tmy, jsem našel místo mezi rýžovými poli na malém plácku
s borovicemi. Byla to ale opravdu nouzovka, nikde nebylo nic kloudného a
ani zde to za nic nestojí. Kousek ode mne vede betonová stezka k políčkům
a přilehlým domům vidím do zahrad. Nezdržuji se a co nejdříve se vracím na
silnici č. 7. která vede po západním pobřeží poloostrova až do mého cíle, města
Busan. Opravdu jsem netušil, že zde bude panovat takto tropické počasí. Není mi
to nikterak příjemné. Po čtyřproudovce jako ze žurnálu směřuji na jih.
Zastavuji se ve městě Yangyang opět zkouším štěstí u mobilních operátorů, ale
bezvýsledně. Až odpoledne o pár desítek kilometrů dál ve městě Gangneung
narážím na anglicky mluvící holčinu, která mi však k mé nelibosti oznamuje, že
SIMku si můžu koupit až čtyři dny po příjezdu do země. To vážně nechápu. Na
periferii města slézám z kola a vcházím do malé restaurace. Je na čase
vyzkoušet něco domácího. Paní vedoucí mi ukazuje jídelní lístek, na který se
jen usmívám a rovnou se otáčím a ukazuji na talíř, který právě dojídá jediný
host v podniku. Objednávka je hotová. Za nedlouho přede mnou přistává mísa
nudlí v červeno oranžové vodě, ze které trčí krabí klepeto a černá mušle.
Zkušeně nabírám do hůlek a těším se na první sousto, mám totiž hlad jako pes.
Při prvním skousnutí mi vytryskávají slzy a okamžitě se spouští rýma. „sakra to
je ostrý“ už vím co dělají se všemi těmi čili papričkami, které jsem celý den
cestou sledoval. Dojíst oběd docela bolí a z jídla nemám vůbec nic. Hned
jak opouštím restauraci obracím do sebe láhev vody z kola, abych
uhasil ty plameny a mohl zase začít dýchat. Zklamaný prvním kulinářským
zážitkem opouštím město a začínám vyhlížet místo na spaní. Jenže domy se táhnou
podél silnice do nekonečna a tak když se západem slunce narážím na malý potok a
rybníček zůstávám u něj. Alespoň se opláchnu. Jsem tu sice na ráně mezi baráky,
ale kašlu na to. Dál už prostě nejedu. Ono to tu asi stejně jinak nepůjde,
protože kde to jen trochu šlo je rýžové pole, nebo nějaký záhon a domy jsou
úplně všude.
Žádné komentáře:
Okomentovat