5.8. Ulaanbaatar - cca 650km
Oněch slibovaných 600km asfaltových kilometrů do UB nebyla zase taková pohoda jak jsem si představoval. První den jsem sice urazil 150km, ale pak jsem musel snížit na 100, protože už to tělo nezvládalo. A jak jsem následně zjistil, 100km byla ideální denní dávka, po které jsem nebyl ve smrti a jízda mě bavila.
Z Bayakongoru mě cesta zavedla přímo do hor. Neustálý kolotoč stoupání a klesání v hornaté krajině, která vypadala jako vystřižená z Máyovek, nebral konce. Je neuvěřitelné kolik tváří má mongolská příroda. Zelené pláně narušované skalnatými vrcholky a všemožnými skalními útvary, přímo volali po tlupě indiánů na koních :) Během dne u mě zastavilo několik motorek a projíždějících aut. Uvědomil jsem si, že většina z řidičů byla pod silným vlivem vodky, což mi na pocitu bezpečí na silnici moc nepřidalo. Je pravda, že policejní auto jsem tu zatím neviděl..
V následujících dnech se zhoršilo počasí, díky čemuž se z cestování začala vytrácet i ta malá dávka pohodlí, kterou život ve stanu nabízí. Déšť vydržel nepřetržitě dva dny a dvě noci .Na druhou stranu, jsem měl možnost vidět co se stane když na mongolských cestách pořádně zaprší. Zde totiž pověst o souvislé silnici doznala vážných trhlin. Asi třicetikilometrových. Kvuli stavbě komunikace, byla auta a kamiony nuceny jezdit po provizorní trase, ze které se stala obrovská blátivá past. Naštěstí cyklistům projde všechno a tak jsem pokračoval po připravované silnici, ale to co jsem viděl vedle bylo absurdní divadlo. Uvíznuté kamiony rozeseté na šesti kilometrech promáčené louky, které se zahrábávaly víc a víc. Mezi nimi projíždělo pár štastlivců v "osobákách" ale většina se šťastného konce taky nedočkala. Zajímavý pohled byl na autobus, který všech 30 pasažérů tlačilo, strkalo a tahalo po centimetrech dál a dál. A kupodivu se jim ho podařilo vyprostit, jen teď vypadali jako zájezd z baheních lázní. Podobných scének se zde odehrávalo plno. Já jsem byl sice taky parádně zabahněný a promočený a jel jsem. Nečekané překvapení bylo, když už jsem myslel že jsem z toho pryč a vyhoupl se na vrchol kopce, který odděloval další údolí a uviděl tu samou scénu v bledě modrém. A jak takovou situací řeší místní řidiči? Většina se snaží za každou cenu projet a celkem se jim to daří a ti kteří už nemají šanci, nebo si myslí že by se stejně zahrabali, jednoduše zůstanou na místě, přespí a čekají až přestane pršet a terén se trochu vysuší. Jednoduše: "nejde to, dnes tu přespíme a uvidíme zítra". Mě tyhle vodní radovánky taky nedělají moc dobře. Zvuky, které po takové bahení lázní vyluzuje řetězové ústrojí mého velocipedu mi rve uši i srdce. Vše řeší hlasitá muzika...
V pátek jsem usušil vše navlhlé i promočené a náhoda tomu přála, že jsem se podruhé potkal s Pavlem na Jawě. To byla náplast na všechny útrapy, zase si normálně popovídat s Čechem. Shodli jsme se na spustě věcí, ale především na tom, že ať se snažíme popisovat zdejší náročnost cestování co nejbarvitěji, stejně si to ten kdo tu nebyl nedokáže představit..
Jak jsem se blížil k Ulaanbaataru, začali se objevovat do té doby nevídané věci. Zúrodněná obdělaná půda, prasata (to byl pro mě největší šok), bohužel psy u gertů podél silnice, kteří opravdu nemají v lásce cyklisty a také se začalo objevovat čím dál víc "bledých tváří" nacpaných v dodávkách, mířících za "dobrodružstvím". Na mávání a zvaní od gertů, které jsem míjel už nereaguji, nebo jen odpovím zamáváním. Né, že bych byl nějak nepřátelsky naladěn, ale představa dalšího kumisu (hrůza) a nevábně voníciho skopového, či tradičního sýra ve mě vyvolává odpor. Nic z toho už nechci ani vidět ani cítit. S jidlem jsem zde měl celkově problém.
Velkou nepříjemností byla další prozvracená noc. Na vině, jak jsem následně zjistil, byly půl roku prošlé sušenky. Proto jsem se včera posledních 100km do UB zase sotva táhnul, unavený k smrti. Celý den jsem tajně a marně doufal, že mi zas někdo nabídne odvoz, jako v předchozích dnech. Ale došlapal jsem to do konce. Ubytoval jsem se v Oasis guesthousu, který mi doporučovali všichni Němci, které jsem v Mongolsku potkal. Fajn prostředí a hlavně neuvěřitelná sorta cestovatelů, většinou z Německa a Francie.
Dnes dopoledne jsem byl na výzvědách kvůli čínskému vízu a rozhodl jsem se do Číny nejet a vrátit se do Ruska. Vyřízení víza je bohužel i zde nechutná birokratická záležitost, která zabere dost času a je i neúměrně drahá. A žádná cestovka to nedokáže celé zařídit. Takže z UB zamířím na sever k Bajkalu a poté co se chvíli svezu po Sibiři, nasednu na Transsibiřkou magistrálu (jedeno z mích dřívějších cestovatelských přání) a do Vladivostoku dojedu vlakem.
Oněch slibovaných 600km asfaltových kilometrů do UB nebyla zase taková pohoda jak jsem si představoval. První den jsem sice urazil 150km, ale pak jsem musel snížit na 100, protože už to tělo nezvládalo. A jak jsem následně zjistil, 100km byla ideální denní dávka, po které jsem nebyl ve smrti a jízda mě bavila.
Z Bayakongoru mě cesta zavedla přímo do hor. Neustálý kolotoč stoupání a klesání v hornaté krajině, která vypadala jako vystřižená z Máyovek, nebral konce. Je neuvěřitelné kolik tváří má mongolská příroda. Zelené pláně narušované skalnatými vrcholky a všemožnými skalními útvary, přímo volali po tlupě indiánů na koních :) Během dne u mě zastavilo několik motorek a projíždějících aut. Uvědomil jsem si, že většina z řidičů byla pod silným vlivem vodky, což mi na pocitu bezpečí na silnici moc nepřidalo. Je pravda, že policejní auto jsem tu zatím neviděl..
V následujících dnech se zhoršilo počasí, díky čemuž se z cestování začala vytrácet i ta malá dávka pohodlí, kterou život ve stanu nabízí. Déšť vydržel nepřetržitě dva dny a dvě noci .Na druhou stranu, jsem měl možnost vidět co se stane když na mongolských cestách pořádně zaprší. Zde totiž pověst o souvislé silnici doznala vážných trhlin. Asi třicetikilometrových. Kvuli stavbě komunikace, byla auta a kamiony nuceny jezdit po provizorní trase, ze které se stala obrovská blátivá past. Naštěstí cyklistům projde všechno a tak jsem pokračoval po připravované silnici, ale to co jsem viděl vedle bylo absurdní divadlo. Uvíznuté kamiony rozeseté na šesti kilometrech promáčené louky, které se zahrábávaly víc a víc. Mezi nimi projíždělo pár štastlivců v "osobákách" ale většina se šťastného konce taky nedočkala. Zajímavý pohled byl na autobus, který všech 30 pasažérů tlačilo, strkalo a tahalo po centimetrech dál a dál. A kupodivu se jim ho podařilo vyprostit, jen teď vypadali jako zájezd z baheních lázní. Podobných scének se zde odehrávalo plno. Já jsem byl sice taky parádně zabahněný a promočený a jel jsem. Nečekané překvapení bylo, když už jsem myslel že jsem z toho pryč a vyhoupl se na vrchol kopce, který odděloval další údolí a uviděl tu samou scénu v bledě modrém. A jak takovou situací řeší místní řidiči? Většina se snaží za každou cenu projet a celkem se jim to daří a ti kteří už nemají šanci, nebo si myslí že by se stejně zahrabali, jednoduše zůstanou na místě, přespí a čekají až přestane pršet a terén se trochu vysuší. Jednoduše: "nejde to, dnes tu přespíme a uvidíme zítra". Mě tyhle vodní radovánky taky nedělají moc dobře. Zvuky, které po takové bahení lázní vyluzuje řetězové ústrojí mého velocipedu mi rve uši i srdce. Vše řeší hlasitá muzika...
V pátek jsem usušil vše navlhlé i promočené a náhoda tomu přála, že jsem se podruhé potkal s Pavlem na Jawě. To byla náplast na všechny útrapy, zase si normálně popovídat s Čechem. Shodli jsme se na spustě věcí, ale především na tom, že ať se snažíme popisovat zdejší náročnost cestování co nejbarvitěji, stejně si to ten kdo tu nebyl nedokáže představit..
Jak jsem se blížil k Ulaanbaataru, začali se objevovat do té doby nevídané věci. Zúrodněná obdělaná půda, prasata (to byl pro mě největší šok), bohužel psy u gertů podél silnice, kteří opravdu nemají v lásce cyklisty a také se začalo objevovat čím dál víc "bledých tváří" nacpaných v dodávkách, mířících za "dobrodružstvím". Na mávání a zvaní od gertů, které jsem míjel už nereaguji, nebo jen odpovím zamáváním. Né, že bych byl nějak nepřátelsky naladěn, ale představa dalšího kumisu (hrůza) a nevábně voníciho skopového, či tradičního sýra ve mě vyvolává odpor. Nic z toho už nechci ani vidět ani cítit. S jidlem jsem zde měl celkově problém.
Velkou nepříjemností byla další prozvracená noc. Na vině, jak jsem následně zjistil, byly půl roku prošlé sušenky. Proto jsem se včera posledních 100km do UB zase sotva táhnul, unavený k smrti. Celý den jsem tajně a marně doufal, že mi zas někdo nabídne odvoz, jako v předchozích dnech. Ale došlapal jsem to do konce. Ubytoval jsem se v Oasis guesthousu, který mi doporučovali všichni Němci, které jsem v Mongolsku potkal. Fajn prostředí a hlavně neuvěřitelná sorta cestovatelů, většinou z Německa a Francie.
Dnes dopoledne jsem byl na výzvědách kvůli čínskému vízu a rozhodl jsem se do Číny nejet a vrátit se do Ruska. Vyřízení víza je bohužel i zde nechutná birokratická záležitost, která zabere dost času a je i neúměrně drahá. A žádná cestovka to nedokáže celé zařídit. Takže z UB zamířím na sever k Bajkalu a poté co se chvíli svezu po Sibiři, nasednu na Transsibiřkou magistrálu (jedeno z mích dřívějších cestovatelských přání) a do Vladivostoku dojedu vlakem.
Žádné komentáře:
Okomentovat