Na dnešek jsem si naplánoval trochu volnější den. Dojel jsem jen kousek do města abych se mohl pověnovat stránkám, dát si pořádné espresso a tak vůbec podívat se do velkého města..
19.4. Kaluš - 90km
Hned od rána jsem pokračoval ve stoupání do zatím nejvyššího sedla na cestě. Něco málo přes 1000 m.n.m. Bylo pořád krásně takže silnice příjemně mizela pod koly. Krajina, kterou jsem putoval se začala čím dál rychleji rovnat. Opustil jsem romantiku hor a tu Ukrajinu, která se mi líbí a vrátil se do smutné reality hlavních silnic. Auta a kamiony kličkují po obou pruzích aby se pokusily vyhnout dírám a mezi tím kličkuji já, abych zase něco nerozbil, nebo mě někdo nesrazil. K tomu plnými doušky polykám oblaka prachu zvířená koly aut. Brýle, nebrýle oči škrábou jako bych si do nich ten písek rovnou sypal... Dnes se neudálo nic zvláštního. Jen jsem dupal a když jsem uznal za vhodné tak skončil.
18.4. Myslivka - 140km
Hrozný den. V noci mrzlo.Ale jinak nádherně. Vrátil jsem se na silnici a pokračoval dál na východ.Projížděl jsem mnoha "střediskovými vesnicemi" , kde u silnice seděli babky a prodávali regionální potraviny a výrobky. Vše co se tu dá vypěstovat, zavařit, nebo usušit se dá také koupit.Mimo jiné taky uzené ryby, navěšené na vlasci jak nějaké bizardní korále. O pár vesnic dále, zase pro změnu proutěné zboží. Celé domky a vrata byly obalené košíky, křesly a dalšími výmysly z proutí.
Zemědělská sezóna je v plném proudu a tak na polích pracuje vše co má nohy a ruce. A kopyta. Zase jsem po dlouhé době mohl vidět orat pluh tažený koněm. Vesele se vypaluje tráva, pařezy a jiné smetí ze kterého není užitku.Bohužel na místních necestách je opravdu těžké pořízení a doplatil jsem na to i já. Při jízdě z mírného kopce jsem včas nezareagoval na jednu z milionu boulí na silnici. Rána jak z děla. A přední brašna visí nakřivo a padá do drátů.Utrhl se jeden držák. Pochopitelně to byla ta těžší taška, naložená více než bylo zdrávo. Tenhle incident mě připravil o náladu na většinu dne. Zaimprovizoval jsem a opravil to. Provizorně. A asi jsem i vymyslel jak to dát s pomocí kamarádů doma celé do pořádku. To mě trochu uklidnilo a mohl jsem zase sledovat život kolem mě. Z úrodných polí jsem se vracel do hor. Do konce se na obzoru objevily i zasněžené hřebeny. Podél řeky Riky jsem se jejím údolím nořil hlouběji do hor. Změnili se vesnice i práce kterým se lidé věnovali. V malebných podhorských vesničkách, plných roubenek se sice také okopávalo, ale hlavně se zpracovávalo dřevo. Zdolal jsem první tisícovku kilometrů, nakoupil vodu a hledal místo na spaní. A hledal jsem ho dalších 35km stoupání nekonečnou vesnicí. Za každou za táčkou se objevovali další a další domy a nulové možnosti pro táboření. Když už jsem byl rozhodnutý zabouchat na další chalupu a zeptat se na stanování u domu, našel jsem obstojné místo. Už byla tma a já byl vážně vyřízený. Velmi se ochladilo a moje od slunce spálená kůže to ještě umocňovala. Rychle jsem postavil domeček a po jídle okamžitě usnul.
17.4. Lalovo, Ukrajina - 123 km
Tak jsem od dnešního poledne na Ukrajině a ještě mě nikdo nekousnul, neokradl ani neznásilnil. :)
Dnešní den začal hodně z ostra. Strašně mě vytrestala cesta z Uliče do Ubli, kde jsem měl sraz s lidmi z tv. Nástup do pěti kilometrového "krpálu" jsem ještě ustál, ale nahoře zmizel asfalt a "silnice" přešla v lesáckou cestu sjízdnou leda traktorem. A nebo naloženým kolem. Takhle těžký off road, jsem zkutečně nečekal. Navíc mě tlačil čas. Už bylo jasné že na schůzku nedorazím včas. A tak jsem se protloukal nahoru dolu, jílovými rygoly. Tu vytáhnout kolo z jámy, támhle hlavně nespadnout do té vany bahna. Bylo by to krásné na samotném biku, ale takhle to byl děs. Celá tato eskapáda se zakončila tří kilometrovým downhillem na pokraji schopností mých a troufám si říct že i kola. Vše se v dobré obrátilo jakmile se objevil asfalt. Sešel jsem se s Markem a Katkou z Jojky, ti mě ještě doprovodili na hranice a pak už jsem sám pokračoval na Ukrajinu. Byl jsem z téhle chvíle pár dní trochu nervózní, ale vše proběhlo celkem hladce. 1e do pasu, zapřít léky, ukázat nůž, neříkat kam až jedu a bylo to. Nervozita opadla po prvních kilometrech.
První dojmy z Ukrajiny? Přesně takové, jaké jsem čekal.Prostě venkov, silnice hrůza, lidi zatím v pohodě, oblaka zvířeného prachu, pár koňských povozů, nechápavé pohledy. Zamířil jsem rovnou na Užhorod. Ten mě trochu zaskočil zacpanými ulicemi a hromadou lidí. Vyřídil jsem co jsem potřeboval a nabral směr Mukačevo. Silnice hodně připomínala dálnici, tak jsem při první příležitosti utekl do vedlejších vesnic. Až na to, že člověk musí nepřetržitě koukat kam jede, jinak by se ztratil v nějaké jámě, to byla fajn projížďka. Opravdu se těším co bude dál
Žádné komentáře:
Okomentovat