4.5. Novoazovsk – 60km
Sluníčko, moře,
pláže, pohoda.. Není to Jadran, ale je ta cítit to přímořské zpomalení času. A to
mi sedí.. Ani bych se to tu neodvážil nazvat letoviskem.
Novoazovsk je zkrátka městečko na břehu Černého moře. Bohužel nikde tu není
WiFi, takže nemůžu nahrát video.. Každopádně dnes už se odtud nehnu…
3.5. Rozdolne – 105km
Můj úhlavní nepřítel, vítr, mi zase dal pocítit jakou nade mnou
má moc. A to jak po fyzické, tak psychické stránce. Cesta do Doněcku byla opět
těžká nuda. Tedy až do doby, kdy silnice plynule přešla v šesti proudou
dálnici. To mě krapet znervóznělo. Právě když jsem si říkal, že do toho se mi
moc nechce a hledal jinou alternativu, se kolem mě mihl kluk na „horáku a
mastil ho na centrum. OK, asi je to normální a valil jsem ho za ním. Ve městě
jsem si vyzvedl balík, něco snědl a zamířil na jih k Černému moři. Rozhodl
jsem se překročit hranici směrem na Rostov na Donu. Už jsem otupěl vůči všem
ukrajinským zvláštnostem, bohužel díky tomu už mě během dne moc věcí nezaujme…
2.5. Kurachive – 115km
Bylo to takové zvláštní uvědomění si, když jsem si dopoledne
opět připomněl jak šťastný člověk vlastně jsem. Z ničeho nic. Ale musel jsem se
začít smát. Je to super žít život podle sebe. Taky jsem byl opět vystaven
dobrosrdečnosti zdejších lidí. Po té, co jsem nakoupil vodu a rychle se pakoval
od marketu pryč, protože jsem se opět stal středem zájmu party opilých chlapů.
Mám na ně nějaké štěstí. Mě za zatáčkou dojel pán na skůtru, z pod sedla
vytáhl lahev limonády a vrazil mi jí do ruky. „je horko, jedeš daleko, musíš
pít“ řekl a zmizel. Při dalším nákupu zas prodavačka nechtěla věřit, že by
někdo přijel z Čéchyja na kole. Šla se podívat, jestli nekecám. Nekecal. A
tak se chytala za hlavu a za nohy a běžela zpět do krámu aby poslala další. I
druhá a třetí prodavačka se přišli podívat. Přidali se i lidi co nakupovali, a
tak mi všichni podávali ruku „maladěc, maladěc“ a přáli šťastnou cestu. Na noc
jsem se opět uchýlil do obilí. To už je klasika..
1.5. Grygorivka – 110km
Ráno jsem se ještě chvíli zdržel na Dněperském nábřeží,
zamával velkoměstu a začal se vymotávat ven. Mnoho rodin dnes vyrazilo
k lagunám Dněpru na piknik a na koupačku. Počasí tomu vyloženě přálo. Já
naopak s potem ve tváři opouštěl periferii města. Netrvalo dlouho a
obklopila mě již tolik zmiňovaná zúrodněná krajina. A tak jsem alespoň
zavzpomínal na Zakarpatskou, kde jsem pln nadšení hltal každý kilometr a
natahoval krk za další zatáčku s očekáváním neznámého. Naštěstí ke konci
dne přišla malá změna. Uf. Začaly se objevovat stromy a lesy. Konečně. Snad to
vydrží.
realita všedního dne..
30.4. Dněpropetrovsk – cca 25 km chůze
Moc zábavy jsem si ve městě neužil. Většinu dne zabrali
povinnosti. Sehnat rezervní kazetu, koupit trochu zásob, opalovací krém. atd.
Dopsat blog, Facebook, zpracovat další videa a zařídit pár dalších věcí, to
bylo to hlavní. Ve zbytku času jsem se snažil udělat nějaké fotky a kouknout se
po městě. Za centrum života by se krom obchodních center, dala označit
promenáda na nábřeží. Kde byly lavičky skutečně obsypané lidmi. Mládež
polehávala na trávě a zbytek chodil tam a zpět.. Bohužel jsem za tu chvilku
nemohl ani nahlédnout pod slupku skutečného života ve městě, ale spokojím se
s tím jaký na mě Dněpropetrovsk udělal dojem. Dobrý.
Žádné komentáře:
Okomentovat