zde je krátké video z Ukrajiny. pozdě, ale přece...
19.5. Astrachaň - 25km
Byl jsem překvapen je je Astrachaň pěkné a upravené město. Předměstí totiž vypadá naprosto odlišně. Musím dodělat hodně věcí na internetu, takže program je jasný. Na večer se přesunu za město a zítra už budu v Kazachstánu. Hrozně se těším.
18.5. předměstí Astrachaň - 20km
Dnes jsem nic nedělal. Vykoupal jsem se v řece, četl a povaloval se. paráda
17.5. předměstí Astrachň – 138km
Ráno mě opravdu pobavili brouci hovniválové. Viděl jsem je
poprvé v životě. Časněji než obvykle jsem nasedl na kolo a pokračoval dál
nekonečnou stepí. Velmi mě zaujalo, že se místy začaly objevovat ostrůvky
navátého písku. Takové malé duny uprostřed travnaté stepi. To svědčilo o
vyprahlosti tohoto místa. Astrachaňský vítr se dnes nedostavil a tak jsem byl
až překvapen s jakou lehkostí jsem pokračoval dál. Zastavila mě policejní
kontrola. Tento týden už třetí. Ale tenhle policajt po úvodní frázích začal somrovat
nějaký dárek. Dost mě to zaskočilo, ale vzápětí mi docvaklo, jak to. Tohle už
nebyli Kalmykové. Nic ze mě nevymámil a dokonce mě pozval na čaj. Ale bohužel
bylo jasné, od teď budu muset byt zase trochu ostražitý, co se lidí týče.
Protože cesta skutečně ubíhala, zastavil jsem se až na předměstí Astrachňe.
Jsem tu o den dříve, takže si na zítra musím najít nějakou zábavu, abych do
města zajel devatenáctého a dvacátého ráno byl na hranicích
s Kazachstánem.
16.5. step – 85km
Dnes se mi stalo to, na co vím, že si musím dávat pozor. A
co se mi nesmí stávat. Ráno jsem vyrazil s jedním litrem vody co mi zbyl
s tím, že cestou musí být benzínka, na které se dozásobím. Jenže pumpa
byla až v další vesnici. 55km. Když jsem tam dorazil, už se mi motala
hlava a z pusy se mi prášilo. Bez cukru, dehydrovaný a sluncem grilovaný
jsem zapadl dopravního magazinu a chlazenou limonádu do sebe otočil dřív, než
jsem stačil zaplatit. Jak jsem venku seděl na zemi schovaný před sluncem,
pozval mě jeden dobrák na oběd. Tem mi vrátil sílu. Nocleh jsem musel bohužel odmítnout. Potřeboval jsem jet
dál, abych měl jistotu, že na hranicích budu včas. Vítr a horko mi totiž moc
nepřejí.
15.5. Yashkul – 101km
Opustil jsem svůj holobyt a taxíkem se nechal hodit ke kolu. Když
jsem se zastavoval u chrámu, abych pořídil ještě pár snímků, opět jsem potkal
tři úžasné lidi. Manželský pár a jedenu ženu. Ta mi darovala nějaká semínka,
která ji dal zdejší láma. Prý si mám jedno zobnout až nebudu moct a ono mi dá zase sílu.
A druhá paní mi strčila do kapsy 100 rublů, prý na oběd. Všichni znali Českou
republiku. Hodně kalmyků u nás studovalo. Pak už jsem zamířil ven z města.
Pohltila mě step. Bylo hrozné dusno a žárka, jak tu říkají. Při zastávce na
občerstvení, mě opět pozval jeden čečenec. K večeru začal úřadovat vichr a
bylo zle.
14.5. Elista – 40km
Po poledni jsem byl v hlavním městě Kalmycka, Elistě.
Sehnat levné ubytován,í opět nebylo jen
tak. gastinicu kam mě poslal místní polda jsem našel. Ale tam a v dalších
třech hotelích kam volali, pro mě nebylo místo. V Elestě byla nějaká
výstava ovcí či co město bylo plné. Sehnali mi nějaký byt. Servis opravdu
neodpovídá ceně, ale mám matraci a registraci z hotelu. Elista pro mě měla
jedno veliké lákadlo. Hlavní chrám. Impozantní stavba v centru města mě na
okamžik přenesla do Tibetu. Dvakrát jsem se musel vrátit dovnitř a nechal na
sebe působit nepopsatelně duchovní atmosféru. Bylo to fascinující. Chtěl jsem
se sem podívat již delší dobu a teď se mi to povedlo.
13.5. – 84km
Vítr utichl. Přivál ocelově šedá mračna a déšť. To je to
nejmenší , hlavně že se dá jet. Ovšem počasí je ta nejméně zajímavá událost
dnešního dne. Je naprosto neuvěřitelné s jak přátelskými a pohostinnými
lidmi se setkávám. První takové setkání bylo v Salsku s Mariou, která
mi nabídla střechu nad hlavou. A od prvního dne v Kalmycku se denně
setkávám s neuvěřitelně dobrosrdečnými lidmi. Dnes odpoledne, když jsem se
zastavil na svačinu v magazinu (obchod) jsem se nevyhnutelně dal do řeči
s návštěvníky obchodu. Slovo dalo slovo a o pár minut později jsem
vstupoval do domu mladého manželského páru. Jména si samozřejmě nepamatuji.
Bylo jim lehce přes třicet a měli dvě malé děti. Začali přede mě stavět talíře
s polévkou, kuřetem, zeleninou, ovocem, čaj a stále chtěli pokračovat, až
jsem je musel zabrzdit. Dali by člověku vše a ještě se omlouvají, že nejsou bohatí,
že jsou jen obyčejní lidé. Ona byla zdravotní sestra a on hasič. Pro vodu
chodili do studně, ale dům měli zařízený moc příjemně. Před odjezdem jsem ještě
dostal zeleninu do sáčku, "sfotili"jsme se a vyrazil dál, směrem na Elistu. Ujel
se asi 2O km, když jsem narazil na první buddhistický svatostánek. Neváhal jsem
a jel se podívat. Okamžitě jsem byl pozván dovnitř. V rychlosti jsem před
svatyní, dle instrukcí, třikrát zatočil modlitebním válcem, vhodil darované
mince a už jsem se zouval, abych mohl vstoupit. Byl to velice skromný chrám.
Spíš kaple, ale s velkou pečlivostí opečovávaný. Na oltáři stála vedle
sochy Buddhy veliká fotka Dalajlamy a mnoho dalších symbolů víry, ve kterých se
bohužel nevyznám. Uvítalo mě pět žen. Jedna z nich byla
v šestaosmdesátém v Praze. Bylo jí tenkrát 23. Já se narodil.
Okamžitě mě odvedli do kuchyňky. Další jídlo a pití. Misku rýže se zeleninou
jsem do svého plného břicha musel tlačit. Slaný čaj s mlékem jsem rád
ochutnal, ale moc mě nezaujal. Všem se moc líbilo, že jsem k nim přijel na
kole. Nabalili mi takovou výslužku, že jsem ji skoro nenacpal do brašen. Chtěli
mi dát i peníze, ale to už bylo přespříliš. Vážně skvělí lidé. Nejde o to, že
bych se chtěl zadarmo najíst. Ale je úžasné setkat se s lidmi, kteří ani
na vteřinu nezaváhají a nabídnou neznámému člověku vše, co by mohl postrádat.
Ať už je to jídlo, sprcha, nocleh, cokoliv. Dobrosrdečnost a nezištnost
takových lidí je nedocenitelná. A mě vždy ujistí v tom, že kvůli těmto
setkáním, stojí za to snášet občasné útrapy cestování a že to co dělám je
správné.
12.5. – 94km
Vítr neutichl. Možná i naopak. Nevím, jestli existuje nějaký
stupeň pod vichřicí, ale přesně to tu panuje. Dokonale mě likviduje. Ve chvíli,
kdy přestanu šlapat, mě okamžitě zastaví. Jedinou výhodou je, že se v tom hukotu,
alespoň ztrácí mé nadávky. Občas prostě musím zastavit a vyvztekat se. V těchto
chvílích, bych nejradši hodil kolo do příkopu. Nebo, kdyby to šlo, dát větru
fyzickou podobu a vytlouct se na něm. J
Moje rychlost se vrátila na 10km/h. Hrůza. Odpoledne, když už mi docházeli síly
i odhodlání, u mě zastavili dva chlapi, něco přes třicet let. Nejdřív, že mi
budou rozrážet vzduch autem. To moc nefungovalo. Pak vymysleli, že mě potáhnou.
Do toho se zase nechtělo mě. To poslední co potřebuji, je vymlet se při
takováhle blbosti. Ale ten vichr byl strašný, takže jsem to zkusil. A ono to
šlo. Pěkně v klidu, bezpečně, mě posunuli snad o 25km. Opravdu mám teď štěstí
na lidi. Opustil jsem Kalmycko, ale zítra se zas vrátím. Jestli ten vítr
nepřestane, čeká mě pekelný týden. V této
otevřené krajině, kde je na jedné straně step a na druhé nekonečné lány polí,
se nemá a co rozbít. Dopoledne jsem se zastavoval u solných jezer. Ale
nemožnost se potom umýt, mi v bahenní lázni zabránila. Byla ale velmi
zajímavá podívaná. Na březích a v jejich okolí se pasou stáda dobytka. A hned
za nimi, začíná bíle zářící pruh vyschlého dna, které se dále pozvolna potápí
do narezlé vody, která ještě vzdoruje slunci a dělá jezero jezerem.
11.5. Yashalta – 84km
Velmi těžký den. Od východu fouká skutečný vichr. S vypětím
všech sil jsem se sunul kupředu 10-12km/h. Za toto příkoří jsem byl však
odměněn. Vstoupil jsem na území Kalmycké republiky. A hned v prvním městečku,
se mi dostalo toho nejvřelejšího přivítání. Od pneuservisu na mě mával statný
chlapík, ať jedu k němu. Byl nadšený z toho, že jsem přijel až z Čech
na kole. Pozval mě na pivo, pár minut jsme poseděli, objali se na rozloučenou a
já pokračoval dál. Neujel jsem ani kilometr a u obchodu, jsem se dnes již
podruhé, potkal s mladým klukem na skůtru. Artoň mě pozval domu na jídlo.
Boršč mi kupodivu chutnal a tak jsem strávil další hodinu na návštěvě. Rodiče
totiž nebyli doma. Můj jízdní den se chýlil ke konci. Krajina začala kvapem
přecházet ve step. Chtěl jsem využít posledních stromů k úkrytu před
větrem, ale nebylo to nic platné. Fouká opravdu hodně. Se stanem to buší o sto
šest.
круто!
OdpovědětVymazat