Cesta a východem slunce

6.9. Busan

Noc za nic nestála. Žrali mě komáři, trochu mě vylekala jednotka ozbrojených, maskovaných vojáků a s východem slunce se začali množit penzisti lační po pohybu. Počasí vypadá na déšť, tak sjíždím do města, stavuji se v již oblíbené pouliční smažírně pro čerstvé pletence a s prvními kapkami dopadajícími na chodník zalézám na kafe dopsat resty….. no a v 18:00 se mám hlásit v přístavu

5.9. Busan

Nebo také Pusan je druhé největší město Jižní Koreje. Kromě kultury a obchodu je důležité především jako velký uzel lodní dopravy. To se týká i mě, protože odtud jezdí trajekty do Japonska. Hned ráno se vracím na pláž a čekám až otevřou kavárny, abych se mohl připojit na internet. Když zjišťuji, že většina otvírá až v jedenáct, vzdávám to a vyrážím k International Passanger terminalu, koupit lístek na zítřejší trajekt. Z hlavní ulice odbočuji na Jagalchi market a kličkuji mezi slunečníky, pod kterými jsou ve vaničkách rozprostřeny čerstvé ranní úlovky. Vše co se zde dá koupit čerstvé, se dá v další uličce koupit i sušené. Rybí zápach by se dal krájet, uličky jsou přecpané lidmi, mezi nimi se snaží protlačit své skůtry zásobovači a do toho já na neohrabaném kole. Jízdu dál vzdávám a první postraní uličkou se vracím na hlavní ulici. V přístavním terminálu kupuji lístek na zítřejší noční trajekt do Fukuoky, kde už na mě bude následující ráno čekat Pavel, který zde studuje. S lístkem za 90000 wonů (kolo a nějaký další poplatek doplatím až zítra při nalodění) odcházím a všímám si dvou kol a kolem nich hromady bagáže. A tak se potkávám s Ericem a Amayou. Manželé z Francie, hádám kolem čtyřiceti, možná pětačtyřiceti let, jsou již sedm let na cestě kolem světa. Během nich navštívili 94zemí a našlapali přes 130000km. Mých půl roku a necelých 13000km, teď působí trochu směšně. Právě připluli z Japonska a tak do mě sypou informaci za informací. S mojí Angličtinou sice rozumím tak třetině, ale i tak jsem moc rád. Na noc se zabydluji v lesoparku ve stejné oblasti jako včera. Tlačím kolo až na vrchol kopce, kde je dřevěný altán a zdejšími seniory oblíbené cvičební stroje. V důsledku dnešního setkání sedím v altánku s výhledem na množství kotvících lodí, které čekají až budou vpuštěny do přístavu a přemítám o své cestě. O  tom co jsem viděl, zažil, co by mohlo být lepší i horší, nebo jinak, a jak to bude s mým cestováním dál.

4.9. Busan – 114km

Když opouštím kamenitý břeh, kde jsem měl postavený stan, ještě nejsem rozhodnut kam chci vlastně dnes jet. Zkusit šlápnout do pedálu a dotáhnout to až do Busanu, nebo se vrátit na pobřeží a do přístavu dorazit až zítra? Využívám vcelku rovinaté silnice a příznivého větru a rozhoduji se dojet dnes až do Busanu. Na mapě je označená nějaká pláž, tak tan snad bude i místo na kempování. Točím pedály jak šílený a než se naděju, projíždím průmyslovým srdce Jižní Koreje, městem Ulsan. Ve zdejší oblasti sídlí korejský gigant Hyundai. V džungli činžáků a moderních prosklených budov, ke kterým každý den přibývají další, držím směr a pokračuji dále na jih. Celý den trávím na rychlostní silnice, kde cyklistika není moc příjemnou záležitostí. Konečně přijíždím k budově Busan Central Bus Terminal. Jsem tu dřív než jsem čekal a ani stav kilometru nějak nesedí. Jenže, promotat se 3,7 milionovou metropolí k Busan Station a následně na nedalekou pláž mi trvá přes dvě hodiny. Trasa přes město totiž měří 35km!!!! Když přijíždím k Sogho beach, moje představa pohodového spaní někde stranou pláže, leží v troskách. Pláž leží víceméně v centru pulsujícího city a spaní na ní nepřipadá v úvahu. Není kde. Projíždím kolem výškových budov a rybích restaurací, chvíli zůstávám v odpočinkové zóně u pláže a přemýšlím kam se vrtnout. Po nedlouhém zírání do mapy z infocentra, odjíždím hledat dál po pobřeží za kopec. Zůstávám na vrcholu na vážně mizerném fleku v lese, ale jde jen o to přečkat noc.

3.9. Gyeongju – 68km

V noci bohužel začalo pršet a ráno když vystrkuji hlavu ze stanu, to nevypadá nijak růžově. „Alespoň se nebudu potit“ koukám na ocelovou oblohu pozitivně. Velice nerad a s trápením se po rychlostí silnici snažím co nejrychleji dojet do Gyengju. Krajina lesnatých kopců a rýžových polí není nijak fotogenická a tak jen šlapu kupředu. Ještě jsem nenarazil na ta idylická terasovitá políčka, která bych si chtěl vyfotit. Vidím však mnoho řek a říček, ve kterých už není žádná, nebo jen malý pramínek vody. Většina je totiž rozvedena kanály a zavlažuje právě ta rýžová pole Po obědě jsem na místě a po rychlém zahnání hladu se chystám na exkursi po památkách. Ale obloha vypadá, že mi brzo spadne na hlavu a tak při prvních kapkách zalézám do kavárny a alespoň dobíjím počítač. Při opuštění města, ze kterého jsem viděl nakonec jen jeden klášter, který byl navíc zavřený, zvažuji zda pokračovat dál směrem na Busan a riskovat, že nenajdu nic rozumného na spaní, nebo zůstat u zdejšího jezera. Jezero vyhrává, ale když k němu přijíždím a vidím jak vypadá, je jasné, že to bude jen nouzovka přes noc. Zašlá sláva hotelových komlexů na protějším břehu se odráží ve zkažené ubývající, vodě smutného jezera.

2.9. Jangsa Beach – 102km

Slunce svítí, snídaně dojedena, sladké teplé něco, alias instantní káva 3v1 dopita. Není nač otálet a tak v příjemném ranním vánku, s neutichajícím Japonským mořem po levé ruce vyrážím dále na jih. Na nejlehčí převody kroutím další a další strmá stoupání, která neberou konce. Jen co sjedu dolů k hladině moře, už před sebou vidím útes, na který vzápětí šplhám. V Koreji jsem nepotkal jedinou značku s procentuálním označením sklonu. Je občas, míjím zelenou ceduli s nápisem Climbing line. Velice výstižné. Rybářské vesnice už mi splývají v jednu nekonečnou řadu přístavních uliček, domků a restaurací. Romantic road of Korea skončila a musím zpět na „sedmičku“. Ale silný provoz na této rychlostce je dost nepříjemný a jízda po ní poněkud fádní. A tak hned jak to jde snažím se zmizet a pokračovat zase těsně podél moře. Takhle se po několikerém zmizení a opětovném návratu dostávám na Crab a Clean Beach Road a opět si užívám pobřeží. Nevím jestli celé východní pobřeží, nebo jen tato část, vyloženě žije lovem a přípravou krabů. Míjím obrovské kovové sochy krabů, které jakoby vylézají z moře, přístřešky v podobě krabů, na restauracích jsou obrovské makety oranžových krabů, nebo alespoň jejich klepet a samolepek na dveřích a výlohách vidím snad stovky. Projíždím však i jednou vesnicí která se očividně specializuje na olihně či sépie. Když k ní velmi pomalu přijíždím, leží totiž nahoře na útesu, cítím již u prvního domku nepříjemný zápach. Ten mi ostatně na podbřeží dělal společnost mnohokrát. Hned za zatáčkou vidím jeho zdroj. Na sušácích, což jsou do země zapíchnuté tyče mezi nimiž je zdola nahoru natáhnuto pět šňůr, visí desítky, možná stovky roztažených olihní. Naplněné sušáky lemují silnici jako plot. Dlouho hledám místo kde zakotvím a projíždím dál přístav za přístavem, až se opět vracím na „sedmičku a po ní stále dál až konečně se západem slunce dojíždím na Jangsa beach. Tušení nezklamalo, ihned nacházím prostor pro stany a bydlím. Mám tu jen tři sousedy, ale musím uznat, že Korejci kempují stylově. U jejich obrovských stanů s prostornými ložnicemi, je vždy ještě napnut přístřešek, pod kterým se jí a vaří. Plynové sporáky, chladící boxy, křesílka, stolečky, grily, lampy a všechny ty drobnosti, které znám z katalogů, ale nikdy jsem je u nikoho neviděl. To vše musí být.

1.9. Uljin – 45km

Rachot příboje neutichá a ráno je stejně zuřivý jako večer. Tady neznají příliv a odliv? Co nejrychleji balím stan, abych moc neprovokoval a při snídani pozoruji skupinkou po zuby ozbrojených fotografů jak se snaží co nejlépe zachytit divoké vlnobití.  Nevím jak se vesnice kde jsem jmenuje, ale je to jeden z těch malých idylických přístavů kde na člověka dýchne obrovská pohoda života u moře. Dnešní nebe bez mráčku to jen podtrhuje. Přichází se semnou pozdravit chlapík z protějšího domu, se kterým jsem se už včera snažil komunikovat. Fotí si moje burákové máslo a obal od kečupu, fotí si mapu Bajkalu, fotí si kolo, můj polo tábor a nakonec si fotí i mě. Dostávám dva banány a pytlík kafe 3 v 1. Od moře hned stoupám prudkým kopcem na silnici a stejně prudkým, ale o dost delším pokračuji dál po pobřeží. Nové pláště mi vzadu občas drhnou o blatníky. Už to nevydržím a zjednávám nápravu. Zrovna v té chvíli kdy si říkám „hele neřež si to proti tý ruce“ se řezaný plast láme a v okamžiku mi čepel nože končí v levém ukazováčku. Nekonečná vteřina kdy koukám jak mi celá šířka čepele zmizela v prstě je vystřídána okamžitým uvědoměním si problému, který jsem si svojí hloupostí způsobil. Než zdravou rukou vyhrabávám lékárnu, je kolem mě spousta krve a z prstu teče pořádný proud červené. S fáčovou bambulí trčící z rukavice supím dál do dalších a dalších stoupání a blaženě si užívám následné sjezdy. Na vrcholu jedné z vrchařských prémií potkávám dva Korejce s báglama. Jdou v opačném směru stejnou trasu jako já. Do města Uljin přijíždím odpoledne. Je neděle takže není nijak rušno. Proplétám se uličkami, kde se na sebe lepí jedna restaurace na druhou. V záplavě křiklavých cedulí s korejskou abecedou se absolutně neorientuji, ale vůbec mi to nevadí. Je moc dobře poznat co je kde k dostání. V okamžiku nacházím opět moc pěknou a příjemnou kavárnu s moderním, vkusným interiérem a dávám se do práce na počítači. Když je vše hotovo spěchám z města hledat nocleh. Rozhoduji se zkusit štěstí u vody a odbočuji k moři. Po plážové silnici na kterou dopadají kapičky od tříštících se vln jedu sotva dva kilometry, když si všímám několika stanů napravo od silnice. Objíždím a obhlížím lesík s auty a stany a dospívám k názoru, že jsem narazil na malý kemp, který je očividně zdarma a skoro nikdo v něm není. Nacházím si dokonale rovný plácek mezi borovicemi pár metrů od silnice a zabydluji se. Moře buší do hradby betonu na druhé straně silnice a dotváří tak přímořskou kulisu k táboření. Takový nocleh i se záchodem, to si nechám líbit. Že bych vyřešil nocování v Koreji?