29.7. Bayankhongor - 36km
Ráno už jsem se těžko zvedal ze spacáku. Únava a bolest svalů už je opět na výši. Posledních 400km mělo být jen přesun do dalšího města na asfalt. Ale daly mi strašně zabrat. celou situaci už jsem popisoval na Facebooku, ta si jí dovolím zase zkopírovat:
Bayankhongor: Do Altaje jsem dorazil až druhý den ráno, zmačkaný jak staré noviny. Ale byla to fajn zkušenost, na chvíli se stát součástí běžného živtoa na zdejších cestách. Dokonce jsem i prodával cibuli, kterou jsme vezli. Pověsti o 100km asfaltu z Altaje nelhali, ani o tom, že odtud už nejsou komáři..
Ovšem o tom co začne až skončí asfalt mi nikdo neřekl. Dvě vyjeté koleje plné hlubokého písku, sypkého štěrku a kamení. Zlý sen, který se velice rychle měnil v noční můru. Bořil jsem se do písku a štěrku, pak se zas kodrcal po kamenech ať už pevných, nebo volně ložených. A tenhle děs ještě umocňovaly přírodní vymleté retardéry. V hrozném vedru a v naprosté pustině. Tohle peklo mělo 100km a dostalo ze mě úplně všechno. pro přiblížení situace jedna myšlenka z cesty :"Není tu nic k vidění, nic tu nežije, nedá se tu pohybovat, není prostě žádný důvod tady být..." Neustále jsem jel na hranici proražení kola, nebo uplného zničení ráfku. Vlastně jsem jen čekal kdy se co podělá.
Za vesnicí Buutsaagan se situace už zlepšila. Sice pořád tankodrom, ale jakž takž jsem jel. Až jsem dojel sem. Odtud už by měl vést do Ulaanbaataru asfalt.
Z Altaje jsem vyrážel odpočinutý a plný sil. Po ujetí těchto 4OOkm jsem opět fyzicky zrujnovaný a stahaný jako pes. Ráno už jsem se jen těžko zvedal ze spacáku.... Původně jsem na celé cestě neviděl žádný sportovní výkon, ale po cestě Mongolskem jsem tento názor změnil. Minimálně cestu přes Mongolsko považuji za veliký sportovní výkon.
Do Ulaanbaataru pojedu co to dá a během řešení čínského víza se tam dám zase dohromady.
Po překonání toho pekla v posledních dnech, bych se rád zmínil o svém kole Author Instinct 29. S jehož výběrem jsem šel přímo proti proudu všech cestovatelů a doporučením a které mě zatím bez zaváhání provezlo všemi těmi hroznými věcmi. Měl jsem možnost ho srovnat s pár cestovními speciály a musím s hrdostí říct, že jede lépe a rychleji než všechna kola které jsem ve svém směru potkal. Pevně věřím, že teď už to do Tokia musím dojet
28.7. 35km před Bayankhongor - 96km
Je to sice tankodrom, ale dá se jet. Kolem mě už není vůbec nic k vidění. jen nekonečný prostor. Moje svěžest z Altaje je pryč. Začínám toho mít zase plné kecky. Terén mi dává hrozně zabrat.
27.7. 30km před Bombogor - 95km
To co se včera zdálo jako zlý sen, se dnes proměnilo v nejhorší noční můru.Sypký hluboký štěrk a písek do kterého jsem se neustále bořil a nemohl jet. Na cestě vyježděné vlny, které byly uplně nesjízdné. Na jednom metru cesty je osm, 5-10cm vysokých retardérů, které vytlučou duši ze všeho. Tyto bořivé úseky se střídaly s jinými, plnými kamenů ve velikosti od tenisáku do meruny. Jel jsem na hranici proražení kola, nebo opětovného zničení ráfku. Vlastně jsem jen čekal, kdy se co podělá. Ale nestalo se. Bohudík. Kolo drží. Navíc vedro a skutečná pustina. Nikde nic. Situaci asi nejlépe vystihuje věta, která se mi neustále honila hlavou: "Nic, není tu nic k vidění, nedá se tudy jet, ani tu nic nežije, není žádný důvod tady být. Není." Jediné co se tam dalo udělat, je zničit kolo, nebo sebe. Tento nejhorší úsek z nejhorších měřil 45km a strávil jsem v něm přes 5 hodin. Když jsem to konečně projel a ve vesnici Buutsasgan slezl z kola, zjistil jsem že mám svalový třes, jako po nejtěžším tréninku. Z Buutsaaganu už byla cesta lepší a tak jsem jel co nejdéle bych srovnal skore. Závěrečný dlouhý sjezd mi hodně pomohl. I když po té šílenosti už bude každá cesta lepší. Utábořil jsem se na dohled řeky Baydragiyn gol s výhledem na krásnou scenérii nevysokých ale velmi členitých hor. A když jsem konečně vychladl a uklidnil se, mohl jsem se zase kochat tou krásou kolem mě.
26.7. 45km před Buutsagan - 165km
Chvíli to trvalo, ale do Altaje jsem se dostal. Během cesty jsem dvakrát přespával. S druhým autem jsem měl možnost nahlédnout pod pokličku běžného života na zdejších cestách. Kvůli opravám jsme zastavovali asi 15x. Na levém předním kole se uklepala nějaká matice, či co. Jeli jsme pomalu, ale jeli. Jak jsem se naučil při stopování: "je lepší blbě jet, než skvěle jít". Navečer při zastávce v jedné osadě, jsem zjistil co se to kromě mého kola veze vzadu na korbě. Vyndali jsme váhu a pytle brambor a začali prodávat. Bylo znát, že díky tomu že jsem přijel s partou místních, na mě ostatní koukají mnohem přívětivěji. Při čaji "brrr" v jednom z gertů, jsem dostal ochutnat tradiční mongolský sýr, tvrdý jako kámen. Ale jídlo mě zde vážně nebere. Z této osady se jelo několik desítek kilometrů skutečnou měsíční krajinou. Planina rovná jako deska stolu, byla po obzoru rámována hřebeny hor a povrch byl pokryt souvislou vrstvou černého štěrku. Jinak nikde nic. Být svědkem západu slunce na této "cizí planetě" byl veliký zážitek. Jely jsme dlouho do noci a pár posledních kilometrů před Altajem přespaly ve stepi. Ráno jsem ve městě nakoupil zásoby, vyměnil zbytek rublů a vyrazil směrem na Ulaanbaatar. Z Altaje je prvních 100km po asfaltu. Ty jsem doslova přeletěl. Tři dny bez kola byly znát a nohy makaly jak nové. Dalších 10km na černý koberec teprve čeká, ale po tvrdém povrchu se jelo taky dobře. Pak ale silnice skončila a dál pokračovaly je dvě vyjeté stopy ve stepi ze štěrku a trsů trávy. Zde začal můj zlá sen. V sypkém hlubokém štěrku jsem se bořil, často jsem musel slézat abych kolo protlačil o kus dál na pevnější stopu. Vedro jak v peci, nikde nic, jen kdesi v dáli na horizontu byly vidět horské hřebeny. Pomalinku jsem se v tom štěrku a písku dokodrcal do zvláštního kraje, plného pahorků a hrbolů, porostlých stepní trávou. Cesta získala tvar tobogánu a tak jsem neustále kličkoval do prava, do leva, nahoru a dolu. Čekal jsem, že se každou chvíli musí objevit nějaký hobbit. V pahorkách, kterými jsem projížděl, chyběli jen dveře do jejich domečku. docela jsem se večer divil kolik se mi podařilo ukrojit.
Ráno už jsem se těžko zvedal ze spacáku. Únava a bolest svalů už je opět na výši. Posledních 400km mělo být jen přesun do dalšího města na asfalt. Ale daly mi strašně zabrat. celou situaci už jsem popisoval na Facebooku, ta si jí dovolím zase zkopírovat:
Ovšem o tom co začne až skončí asfalt mi nikdo neřekl. Dvě vyjeté koleje plné hlubokého písku, sypkého štěrku a kamení. Zlý sen, který se velice rychle měnil v noční můru. Bořil jsem se do písku a štěrku, pak se zas kodrcal po kamenech ať už pevných, nebo volně ložených. A tenhle děs ještě umocňovaly přírodní vymleté retardéry. V hrozném vedru a v naprosté pustině. Tohle peklo mělo 100km a dostalo ze mě úplně všechno. pro přiblížení situace jedna myšlenka z cesty :"Není tu nic k vidění, nic tu nežije, nedá se tu pohybovat, není prostě žádný důvod tady být..." Neustále jsem jel na hranici proražení kola, nebo uplného zničení ráfku. Vlastně jsem jen čekal kdy se co podělá.
Za vesnicí Buutsaagan se situace už zlepšila. Sice pořád tankodrom, ale jakž takž jsem jel. Až jsem dojel sem. Odtud už by měl vést do Ulaanbaataru asfalt.
Z Altaje jsem vyrážel odpočinutý a plný sil. Po ujetí těchto 4OOkm jsem opět fyzicky zrujnovaný a stahaný jako pes. Ráno už jsem se jen těžko zvedal ze spacáku.... Původně jsem na celé cestě neviděl žádný sportovní výkon, ale po cestě Mongolskem jsem tento názor změnil. Minimálně cestu přes Mongolsko považuji za veliký sportovní výkon.
Do Ulaanbaataru pojedu co to dá a během řešení čínského víza se tam dám zase dohromady.
Po překonání toho pekla v posledních dnech, bych se rád zmínil o svém kole Author Instinct 29. S jehož výběrem jsem šel přímo proti proudu všech cestovatelů a doporučením a které mě zatím bez zaváhání provezlo všemi těmi hroznými věcmi. Měl jsem možnost ho srovnat s pár cestovními speciály a musím s hrdostí říct, že jede lépe a rychleji než všechna kola které jsem ve svém směru potkal. Pevně věřím, že teď už to do Tokia musím dojet
28.7. 35km před Bayankhongor - 96km
Je to sice tankodrom, ale dá se jet. Kolem mě už není vůbec nic k vidění. jen nekonečný prostor. Moje svěžest z Altaje je pryč. Začínám toho mít zase plné kecky. Terén mi dává hrozně zabrat.
27.7. 30km před Bombogor - 95km
To co se včera zdálo jako zlý sen, se dnes proměnilo v nejhorší noční můru.Sypký hluboký štěrk a písek do kterého jsem se neustále bořil a nemohl jet. Na cestě vyježděné vlny, které byly uplně nesjízdné. Na jednom metru cesty je osm, 5-10cm vysokých retardérů, které vytlučou duši ze všeho. Tyto bořivé úseky se střídaly s jinými, plnými kamenů ve velikosti od tenisáku do meruny. Jel jsem na hranici proražení kola, nebo opětovného zničení ráfku. Vlastně jsem jen čekal, kdy se co podělá. Ale nestalo se. Bohudík. Kolo drží. Navíc vedro a skutečná pustina. Nikde nic. Situaci asi nejlépe vystihuje věta, která se mi neustále honila hlavou: "Nic, není tu nic k vidění, nedá se tudy jet, ani tu nic nežije, není žádný důvod tady být. Není." Jediné co se tam dalo udělat, je zničit kolo, nebo sebe. Tento nejhorší úsek z nejhorších měřil 45km a strávil jsem v něm přes 5 hodin. Když jsem to konečně projel a ve vesnici Buutsasgan slezl z kola, zjistil jsem že mám svalový třes, jako po nejtěžším tréninku. Z Buutsaaganu už byla cesta lepší a tak jsem jel co nejdéle bych srovnal skore. Závěrečný dlouhý sjezd mi hodně pomohl. I když po té šílenosti už bude každá cesta lepší. Utábořil jsem se na dohled řeky Baydragiyn gol s výhledem na krásnou scenérii nevysokých ale velmi členitých hor. A když jsem konečně vychladl a uklidnil se, mohl jsem se zase kochat tou krásou kolem mě.
26.7. 45km před Buutsagan - 165km
Chvíli to trvalo, ale do Altaje jsem se dostal. Během cesty jsem dvakrát přespával. S druhým autem jsem měl možnost nahlédnout pod pokličku běžného života na zdejších cestách. Kvůli opravám jsme zastavovali asi 15x. Na levém předním kole se uklepala nějaká matice, či co. Jeli jsme pomalu, ale jeli. Jak jsem se naučil při stopování: "je lepší blbě jet, než skvěle jít". Navečer při zastávce v jedné osadě, jsem zjistil co se to kromě mého kola veze vzadu na korbě. Vyndali jsme váhu a pytle brambor a začali prodávat. Bylo znát, že díky tomu že jsem přijel s partou místních, na mě ostatní koukají mnohem přívětivěji. Při čaji "brrr" v jednom z gertů, jsem dostal ochutnat tradiční mongolský sýr, tvrdý jako kámen. Ale jídlo mě zde vážně nebere. Z této osady se jelo několik desítek kilometrů skutečnou měsíční krajinou. Planina rovná jako deska stolu, byla po obzoru rámována hřebeny hor a povrch byl pokryt souvislou vrstvou černého štěrku. Jinak nikde nic. Být svědkem západu slunce na této "cizí planetě" byl veliký zážitek. Jely jsme dlouho do noci a pár posledních kilometrů před Altajem přespaly ve stepi. Ráno jsem ve městě nakoupil zásoby, vyměnil zbytek rublů a vyrazil směrem na Ulaanbaatar. Z Altaje je prvních 100km po asfaltu. Ty jsem doslova přeletěl. Tři dny bez kola byly znát a nohy makaly jak nové. Dalších 10km na černý koberec teprve čeká, ale po tvrdém povrchu se jelo taky dobře. Pak ale silnice skončila a dál pokračovaly je dvě vyjeté stopy ve stepi ze štěrku a trsů trávy. Zde začal můj zlá sen. V sypkém hlubokém štěrku jsem se bořil, často jsem musel slézat abych kolo protlačil o kus dál na pevnější stopu. Vedro jak v peci, nikde nic, jen kdesi v dáli na horizontu byly vidět horské hřebeny. Pomalinku jsem se v tom štěrku a písku dokodrcal do zvláštního kraje, plného pahorků a hrbolů, porostlých stepní trávou. Cesta získala tvar tobogánu a tak jsem neustále kličkoval do prava, do leva, nahoru a dolu. Čekal jsem, že se každou chvíli musí objevit nějaký hobbit. V pahorkách, kterými jsem projížděl, chyběli jen dveře do jejich domečku. docela jsem se večer divil kolik se mi podařilo ukrojit.
Žádné komentáře:
Okomentovat