27.9. Suwa

Probouzí mne zabouchnutí dveří jednoho z aut na nedalekém parkovišti. Skrz rám kola, které jsem večer opřel o sloupek altánu ve kterém jsem nocoval a které teď stojí nade mnou hledím na modrou oblohu a sluneční paprsky které se opírají do zeleného listí v okolí. Tak pověst nelhala, dnes mě čeká krásný den. Vydechuji oblak páry „co se děje, nějaká zima“. Dávám se do kuchtění lívanců, v chladném ránu pod altánem, v parku hned vedle silnice č. 20, po které pojedu až k Fuji, tak vytvářím atmosféru pohodové domácí snídaně. Přes další „dlouhatáncký“ kopec se dostávám k jezeru Suwa a do stejnojmenného města. Zde po několika marných pokusech nacházím Starbucks a dopisuji, co jsem v posledních dnech dělal…

26.9. road rest stacion Shioriji

V noci se skutečně dalo do deště. Ráno čekám až poleví a vyrážím do Matsumota. Především musím na internet a dořešit letenku. Cesta mi tvá dvakrát déle než jsem čekal, protože k mému velkému vzteku třikrát lepím duši. To už je moc. Prohlídku hradu kvůli počasí vynechávám a po té co zařizuji vše co jsem potřeboval uháním z města ven. Mraky jako by se chystaly spolknout celé okolí a tma je skoro o hodinu dříve než obvykle.

25.9. 10km před Shiojiri

Slunci to dlouho trvá než se v hlubokém údolí řeky Kiso dostane ke slovu, a tak první ranní kilometry ukrsjuji v chladném stínu. Když se zastavuji u Nezame No Toko už je standartní pařák. Soutěska Nezame není nijak veliká, ale má svoje kouzlo. Kolmé skalní stěny a smaragdová voda, která protéká uprostřed malinko evokuje Poklad na Stříbrném jezeře. Po zchlazení volně pokračuji na Matsumoto. Navečer opět projíždím jednou z historických vesnic, o které jsem však neměl ponětí, jen byla po cestě. Mohl bych tu strávit celý den, mezi tmavými dřevěnými domy se zdá že čas plyne jinak. Vše je do detailu uklizené a porovnané. Slovo nepořádek zde namá místo. Zastavuji se na „road rest stacion“ a nechávám v obchodě dobíjet počítač. Nakonec se rozhoduji zůstat zde přes noc a využít přístřeší, protože to vypadá že se schyluje k dešti.

24.9. Nagiso – 70km

Dodělávám centrování kola a v chladném jitru  kdy většina slunečních paprsků ještě naráží do horských hřebenů a v údolí vládne paní rosa, začínám svůj dnešní maraton. Podle plánu přijíždím do Eny ještě dopoledne. Dosnídávám se, na nádraží beru mapu okolí a ve změti uliček se snažím najít jednu správnou, kterou prochází historická stezka Nakasedo. Značení mi trochu připomíná Mongolsko, ale kupodivu nacházím a stranou od veškerého dění, pokračuji po úzké silničce do sousedního města Nagatsugawa. Opět pro mapu, tentokrát na radnici. Super mapa mi udělala velkou radost a tak opět hledám 300let starou trasu a vyrážím po ní do Magome. Podle hesla je to sice dál, ale za to horší cesta se horko těžko prokousávám metr po metru dál. V poledním žáru slézám z kola a musím tlačit, protože takhle strmé kopce se prostě jinak nedají. Nadávám si, že jsem nejel co nejdále po běžné silnici a pustil se touhle kozí stezkou, kde i pěší turisti funí jak o život. „Tohle fakt ne, takhle tam dorazím za tmy“ Krajina je nádherná to ano a moje chabá slovní zásoba ji nedovede pořádně přiblížit, ale když cesta kříží hlavní silnici ihned se vracím do provozu. Výhled je skoro stejný a jedu jako člověk. Posledních pět kilometrů do historického městečka Magome tedy jedu po klasické silnici. I tak je to zatraceně prudkých pět kilometrů, které mi zabírají půl hodiny. Když se na parkovišti u vstupu do historické čtvrti hroutím zmáchný potem, nedovedu si představit co by zde muselo být, aby to vykoupilo tu strašnou dřinu se sem dostat. Vlastně umím, bazén plný točené zmrzliny. Ten ale nikde nevidím a tak když moje teplota klesá na provozu schopných 40°C beru foťák a jdu se projít tou starobylou uličkou, kvůli které jsem tady. Lahev ledové Coly ve mně vyzí snad ještě zazátkovaná a může se jít. Naštěstí tu není moc lidí a tak si můžu užít atmosféru Japonska z poloviny 18. století, kdy byla většina zdejších domů postavena. Na kamenném chodníku posedávají nadšení malíři a malířky, zatím co já poskakuju ze strany na stranu a hledám lepší záběry. Vše co vede nahoru musí taky dolů. Pěti kilometrový sešup z Magome zvládám za čtyři minuty a pod kopcem se opět napojuji na hlavní a do západu slunce pokračuji dál.

23.9. silnice č. 257 30km před Ena – 60km

Nerad opouštím Tojotu, ale jinak to nejde. Dostávám tipy na zajímavá místa po cestě, sáček s pomeranči a s obrovskou vděčností mizím za prvním rohem. Ihned najíždím na 153ku, která mě vyvádí z města rovnou do hor. Na hlavní silnici je provoz celkem mírný, a čí dál od města a výš v horách jsem, tím řídne. Kolem jedné odpoledne dávám pauzu na ledovou kávu, navigace ukazuje 650m.n.m. a 30 ujetých kilometrů, z nichž 29 bylo jen do kopce. Tojota leží víceméně na nule. Slunce mizí za hradbou mraků a dává se do lehkého deště. V tom vedru je to docela příjemné a tak v dešťových přeháňkách pokračuji stále dál. Horské lesy, kterými projíždím, jsou fantastické. Tvoří kolem silnice neprostupnou hradu zeleně, která snad nemá konce. Míjím ceduli,  varující před přítomností medvědů a konečně jsem odměněn dlouhým sjezdem po proudu řeky, která se dere dolů z hor. Opět mi přichází na mysl jaká by to byla paráda s motorem. S těmi tu však jezdí jiní. Dnes je státní svátek a tak všichni milovníci rychlosti vytáhli stroje a vyrazili na horské silnice. Od starých japonských klasik po nejnovější šílenosti, se kolem mě prohání jeden „bzučák“ za druhým. Hluboké údolí, které mě provádí labyrintem ostrých hřebenů, se pomalu barví do pomerančových odstínů a proto že za vysokou hradbou zmizí slunce ještě rychleji než obvykle, urychleně hledám kam se uložit. Navíc zjišťuji že mám nepříjemně povolené dráty v zadním kole a tak končím okamžitě v malé vesnici u řeky a dávám se do práce.

22.9. Tojota

Díky Zdeňkovi bezmezné dobrotě, zůstávám další den s ním doma, civíme do počítačů a z hlav se nám kouří  jak se snažíme dohnat co se dá. Já dopisuji zameškané dny v blogu,  doplňuji fotografie a konečně se mi daří dokončit video ze Sibiře a Jižní Koreje. Jako anděl spásy se znenadání během dne objevuje Sanae s taškou jídla, jako by nic přichystá další fantastickou laskominu a zase nás opouští. Když konečně s obrovskou úlevou sdílím odkaz na YouTube, je noc. Během „rodinného večera“ řešíme zakoupení mé letenky domů, ale neustále narážíme na nějaký problém s platbou, a tak nezbývá než dva dny počkat a zjistit co se děje po telefonu. Že by se rýsovala další cyklocesta, tentokrát Za západem slune…….

ZDE VIDEO ZE SIBIŘE A KOREJE.

21.9. Tojota

 S velice omezeným internet je komunikace dost obtížná, ale po té co se v Nagoje připojuji, se domlouváme na srazu u „akvárka“. V životě jsem v žádném aquariu nebyl, samotného by mě to nenapadlo a tak rád přijímám návrh zajít se podívat na delfíny a kosatky. Z mořského světa pomalu chystáme na cestu domů, do nedaleké Tojoty (ano, sídlí zde závod Toyota Company). Po zvážení možností, rozebíráme kolo a soukáme se do příměstského vlaku, kterým nás za pár minut dopravuje do Tojoty. Zde se seznamuji se Zdeňkovou ženou Sanae. Všichni tři pak nasedáme na kola a podvečerním městem se přesouváme na návštěvu do domu Zdeňkových a Sanaeniných přátel. V ateliéru těchto manželů, učitelů výtvarné školy, trávíme zbytek večera. Úžasný večer ve společnosti přátelských a milých lidí, je pro mě něco nedocenitelného. Samozřejmě je opět doplněn vynikajícím jídlem. Přjíždíl i sympaťák pan Masami Nakane zvaný Nelson, ve svých 67 letech neskutečně vitální člověk, který podnikl cyklocestu napříč Japonskem před DVĚMA lety!!!!! Ze svého pole, přivezl čerstvě vykopané arašídy, které ihned uvařené jsou další vynikající premiérou pro mé chuťové buňky. Přátelský večer utíká jak voda pod náhonem, Zdeňěk chudák nestíhá tlumočit z Japonštiny do Češtiny a naopak, talíře a mísy s jídlem se vyprazdňují, plechovky piva sičí, prostě nádhera. Mnohokrát děkuji.

20.9. Kaizu – 120km

Dnes mě čeká přejezd přes hory, takže nelením a brzo vyrážím. Po pobřeží do Hikone, kde opouštím hlavní silnici a začíná horská etapa. Hluboké horské lesy rámují cestu podél divoké říčky. Za necelé dvě hodiny stoupání, dojíždím k zátarasu přes silnici. Na ceduli svítí něco, z čehož si potvrzuji že silice je uzavřená. Nepřikládám tomu ale moc velkou váhu (přece jen jedu na kole a ne kamionem) a projíždím zátaras. Míjím náklaďák naložený sutí „aha, to tu řeší nějaký sesuv a jen odklízí zával, to pro by pro mě neměl být problém“. O několik zatáček a výškových metrů dál, dojíždím ke dvěma autům a až se ke mně hrnou tři chlapíci v přilbách a mávají, ať zastavím. Jeden mluví anglicky a říká, že silnice je opravdu neprůjezdná a neprůchodná. Navíc, že celá horská oblast a všechny cesty přes hřebeny jsou uzavřené. Samozřejmě kvuli tomu co zde natropil poslední tajfun. „to snad ne, na vrchol hřebene mi chybí nějakých deset kilometrů a teď se musím 22km vracet dolu do města a pořádnou oklikou hory objet“. Parádní zajížďka, která mi zabrala celá dopoledne. Vracím se na ucpanou „osmičku“, lepím duši (do háje)!!! a obloukem, přes město Ogaki uháním směrem na Nagoju. Tam musím být zítra dopoledne, abych se potkal se Zdeňkem, dalším krajanem, který již deset let žije v Japonsku. Se 12O kilometry na kontě padám navečer uhnaný na zem a stanuji vedle vodárny asi 30km od centra Nagoje.

 19.9. jezero Biwa – 80km

Noc víceméně  bez spánku. Od šesti hodin už se po nábřeží jogguje, venčí a spěchá do práce či do školy. Všichni si mě trochu pohrdavě prohlížejí. Čekám až sluneční paprsky dorazí i ke mně, abych vysušil ranní rosu a pomalu se chystám vyrazit na lov na snídani. Nikde nemohu najít normální market a tak rezignovaně lezu do jednoho z drahých nonstopů a zajídám se toustovým chlebem. Už zase. Po ranní kávě projíždím centrem města a zastavuji se u Imperial Palace. V agentuře, která zprostředkovává vstup a prohlídku paláce se dozvídám že další skupina jde za dvě hodiny. O skupinovou prohlídku s anglicky mluvícím průvodcem (kterému bych stejně nerozuměl) nemám zájem a tak odjíždím na okraj města k chrámu Kinkakudži. Tzv. Zlatý pavilon, je to co jsem zde chtěl vidět. Původně byl postaven jako příbytek Šogúna, později byl přeměněn na buddhistický chrám a v roce 1950 byl zapálen. Dnes tu stojí dokonalá replika původní stavby. Pohled na pavilon přes malé jezírku je úchvatný. Naplňuje člověka pocitem klidu a je to jedna z nejhezčích věcí, které jsem v životě viděl. Jenže…..tato neskutečná nádhera je vykoupena šílenou tlačenicí lidí, tvořící jeden lidský proud, procházející celým areálem, který vás na začátku vcucne a na konci vyplivne. Pozitivní věcí je, že v tomto davu potkávám susedia ze Slovenska. Matku se synem (omlouvám se, jména jsem opět okamžitě zapoměl), kteří jsou na dovolené po Japonsku. Vděčný, že zas mohu chvíli mluvit melu a melu, až se najednou ocitáme venku z areálu a loučíme se. Tato nehorázná tlačenka a davy mě tak otrávily, že na další vyhlášené pecky Kjóta jsem vzdal. Na tohle vážně nemám. Uvědomuji si, že je to obrovská škoda, ale prostě na tísnění se a strkání po vyznačených stezkách a v místnostech nemám nejmenší chuť a náladu. Jsem pak akorát nervózní a naštvaný a z míst, které jsou nezapomenutelné nemám nic než nervy na pochodu. V polední žáru opouštím Kjóto a směřuji k jezeru Biwa. Cesta k největšímu sladkovodnímu jezeru Japonska vede přes horu Hiei. „ach jo, to je zase začátek dne“ zákrutu za zákrutou šplhám nahoru. Cítím se docela v kondici a tak horu překonávám snadněji než jsem čekal. Na vrcholu bohužel nejsem vpuštěn na panoramatickou silnice kolem komplexu chrámů, platí se na ní mýtné a je pouze pro auta. V půlce akčního sjezdu(bavím se že mám pro jednou nad autama navrch) opět opravuji defekt. Už mě to začíná štvát. Nové pláště za moc nestojí. Celé jižní pobřeží jezera je zaneseno polámaným dřevem, bambusem a rákosem po tajfunu. Podél západního pobřeží dojíždím k mostu, který v nejužším bodu jezera spojuje oba břehy. Začínám se rozhlížet po místě na spaní a po té co lepím další díru v předním kole, zůstávám na břehu jezera. Voda je samý klacek, ale na večerní opláchnutí to v pohodě stačí.

18.9. Kjóto – 60km

„Vstávej semínko holala,bude z tebe fiala“ a tak bez nějakého protahování pokračuji proti proudu malé říčky, která mě doprovází až na vrchol hřebene.na druhé straně si užívám sladké odměny v podobě dlouhého sjezdu do údolí. Přijíždím do vesnice, ale nikde ani živáčka. Křižuji jedenu z hlavních silnic na Osaku, č. 176 a opět začínám táhlé stoupání přes další hřebínek. Další fantastický sjezd a jsem na silnici, kde už je značený směr na Kjóto. Provoz pořádně zhoustl a začíná městská zástavba. Ačkoli cedule hlásí Kjóto 25km. Chvíli po chodníku, chvíli po silnici, na zelenou, na červenou, na drzo kličkuji směrem do centra. Míjím Starbucks a v mžiku se rozhoduji využít příležitosti a zastavit se zde. Stejně je poledne a světlo na focení nestojí za nic. Odpoledne to bude lepší. Ze skrblických důvodů už si nedávám „kafe za rozumnou cenu“ ale koláč za „to si děláte prd…“. Ptám se na zásuvku a kupodivu jsem hned odkázán k pultu u okna, kde má každý možnost se napíchnout do sítě. Hotovo, vyrážím do města.  Podle mapy jedu přímo k nějakému hradu. Na Ticket office visí cedule 400 Jenů. No, budiž. Otáčím hlavu a vidím bike parking. Výborně. Teda cože?????? Na druhý pohled vidím ceduli 200 Jenů.40kč za zaparkování kola??? Přestává se mi tu líbit. Kolo nechávám o ulici dál zamčené k zábradlí a vracím se ke kase. Přicházím na poslední chvíli, za hodinu se zavírá. Do hradu Nidžo (UNESCO) vstupuji hloučkem ostatních cizinců. Špicuji uši, ale mateřštinu nezaznamenávám. Přecházím široký vodní příkop a skrz obrovskou dřevěnou bránu v mohutné kamenné zdi se dostávám na malé nádvoří. Obrovské kameny, které jsou bez malty přesně zapasovány do sebe, velice připomínají Incké stavby. Do hlavního paláce Ninomaru se musí projít další obranou zdí. Zouvám boty abych byl vpuštěn dovnitř Šogunské rezidence. Celý palác je postaven z tmavého dřeva cypřiše Hinoki a uvnitř je zdoben obrovským množstvím zlatých folií, které se rúznými malbami pokrývají celé stěny. Podlahy jsou pokryty slaměnými tatami, v chodbách se chodí po skřípající dřevěné podlaze. Ve světle zapadajícího slunce v rychlosti procházím zahradou, když se z amplionů ozývá, že hrad se uzavírá, ať se všichni odeberou k východu. Cestou k řece, kde mám v úmyslu přečkat noc, řeším defekt předního kola (kde a kdy lépe píchnout, než na přecpaném chodníku v centru Kjóta za soumraku). Chlapec, který přijíždí na své „čínské libertě“ nechápavě kouká kdo se mu to zabydlel před domem, překračuje mojí hromadu brašen a mizí za dveřmi. Když vyrážím pryč, přináší mi plechovku energeťáku, díky. Na nábřeží je dost živo a tak ani nevytahuji stan a zalehávám mezi dvě betonové lavičky a přehazuji přes sebe stanovou plachtu.

Zde ještě dodávám krátké shrnutí z FCB:

Kjóto
s novou mapou v navigaci jsem se dostal na ty správné vedlejší silnice. poslední dva dny jsem projížděl hory a venkov spíš po cyklostezkách než po silnicích pro auta. je pravda že se víc nadřu, ale všude je klid a venkov je parádní. následky posledního tajfunu jsou vidět na každém kroku. polámané stromy, utržené silnice, ucpané odtoky a říční koryta zanesená vším možným, ve kterých jak je vidět, bylo před pár dny o dva metry více vody, dávají tušit co se tu dělo. dnes jsem při sjezdu z hor několikrát překročil povolenou rychlost a po poledni dorazil do bývalého hlavního města Kjóto. zdržím se tu do zítra, zkouknu ty nejhezčí japonské chrámy a hrady a kolem jezera Biwa pojedu dál přes Nagoju do Tojoty.
Velkým marketovým objevem, bylo před pár dny 93Oml ledové kávy za 20kč. Ovšem vypít během dopoledne litr kafe s obsahem kofeinu 35-60mg ve 100ml, bylo velice hloupé a nikomu to nedoporučuju!!!!  se srdeční frekvencí Jungarského křečka, výrazem zběsilce a nekontrolovatelnýkm třesem jsem cestou do Himeji v zatáčkách předjížděl motorky za hlasitého zpěvu vypalovaček od Třech sester a bál se že to snad nikdy neskončí.... kupodivu jsem večer usnul, ale v ten den to byl mazec.
jinak už je zase krásně, dnes teploměry ukazují 30°C, ale fouká chladný vánek. Tokio se nezadržitelně blíží....

17.9. ?silnice č.307? – 90km

Další noc pod mostem. Z toho se nesmí stát zvyk, i když nutno podotknout, že se nejedná o žádná houmles místa. Na travnatých plochách podél řek se často trénuje baseball a přístřeší, které poskytují mosty se bohatě využívá při nepřízni počasí. Takže je všude pěkně uklizeno, na krátko střižený trávník a vůbec se tu necítím špatně. Vstávám opět dost brzo a vracím se rovnou do centra k obchoďáku dosnídat a trochu dobít baterku do foťáku. Během čekání dávám dohromady trasu po vedlejších silnicích a za nedlouho vyrážím. Prvních dvacet kilometrů je ještě známá nuda, ale po té co znovu odbočuji stranou a dostávám se mezi rodinné domy mimo veškeré dění, dostává i cestování po Japonsku nový ráz. S blankytným nebem nad hlavou začínám pomalu stoupat do kopců. Míjím golfové resorty a po uzounkých silnicích se dostávám do hor a na venkov. Poněkud znaven zastavuji v posledním větším městě a zkouším doplnit energii, malými smaženými knedlíčky. K velkému překvapení zjišťuji, že uvnitř je kus chobotnice. Knedlíky moc nezabrali a tak se ploužím dál. Podél řek a říček prostupuji stále hlouběji do zelených hor. Venkov je úžasně klidný, mezi rýžovými poli získávám nový pohled na Japonsko. Slunce se schovává za obzor a tak urychleně hledám kam se uložit. Navigace ukazuje 430m.n.m. a ochlazení je hodně znát. Poprvé co jsem v Japonsku vytahuji v noci spacák

16.9. Hemji – 120km

 Neutichající vichr lomcoval se stanem celou noc a ani ráno to nevypadá, že by chtěl zmoudřet. Balit stan v těchto podmínkách je vždy k vzteku. Tedy když je na to člověk sám. Daří se mi ho dostat do nějakého tvaru a vyrážím do vichřice. Kluci opodál běhají s kbelíky po basaballoovém hřišti a snaží se vysušit spoušť, která tu včera a v noci vznikla. Nebe je v pohybu, střídají se na něm všechny odstíny šedé s temnou modří. Po pár kilometrech ježdění po městě a hledání otevřeného marketu musím hon za snídaní vzdát. Je moc brzo. Za městem odbučuji na Okayama blue line a menšíoklikou směřuji do Hemji. V poledne už je nebe opět bez mraků a slunce pálí. Jen ten vítr se pořád nemůže rozhodnout co bude.  Je vyloženě zmatený a mění směr každých pět minut. Přepšlhávám pár kopců a dostávám se na úžasnou pobřežní silnici, která mě dovádí až před Hemji. Cesta je to dokonalá, o čemž svědčí vytočené motory jednostopých stíhaček, které o sobě dávají vědět daleko před i za zatáčkou. Motorkářu zde potkávám desítky. Když dojíždím na konec, respektive začátek tohoto pobřežního úseku, vypadá to na odpočívadle jako na menším motorkářském sraze. Vím že je hrad v rekonstrukci, ale stejně se na něj jedu podívat. Třeba bude něco k vidění. Bohužel když vjíždím do zahrady za hradbami, vidím že celý hrad je schovaný pod plechovým hangárem,na kterém je namalován jeho obrys. V suvenýr shopu mi opět nedovolují dobít počítač, tak mizím. Na minutku se zastavuji na malém náměstí, kde probíhá nějaký taneční fest a na podíu se střídá jedna taneční skupina za druhou. Chvíli se pohupuji v kolenou a odjíždím se uklidit k říčnímu nábřeží.

15.9. Okajama 20km

V noci se dává nečekaně do deště a tak musím rychle ven a natáhnout tropiko. K ránu to nevypadá, že by chtělo přestat, díky koruně stromu pod kterým jsem schovaný balím poměrně v suchu, oblékám gore-texy a otráveně nasedám na kolo. Vůbec se mi v tom nechce jet. V dešti už sem se najezdil dost a dost, navíc je teplo takže je vlastně jedno jestli promoknu, nebo se propotim. Rozhoduji se vyčkat a schovávám se do obchoďáku. Je čím dál jasnější , že dnes pršet nepřestane. Ptám se v jednom z krámků, jestli si můžu píchnout počítač do sítě, abych se mohl večer podívat na nějaký film. Kluk od pultu mě dovádí k zásuvce, pak 10 minut telefonuje a sděluje mi, že to bohužel nejde. Ach jo, vy jste vážně divní.  Z nebe se neustále snášejí provazy vody. Rozhoduji se zůstat ve městě, jen musím najít místo. Přejíždím velký most přes řeku a je rozhodnuto. Tady to půjde. Přístřeší mostu využívá i baseballový tým pro trénink v tomhle nečase. Ale co budu dělat? Musím někde dobít ten počítač. Od Mirjam, která končila cestu po Japonsku když já začínal, mám informaci že v hale flash hotelů ji nechávali využívat wifi. Dva hodinové hotely stojí na druhé straně silnice, tak to jdu zkusit. Ale ostrouhávám. Vůbec nechápu systém. Nikde není recepce. Vypadá to že z garáže je rovnou vchod do pokoje. Ve čtvrtém hotelu nacházím recepci ale wifi tu nemají. Když se chystám napíchnout na černo do venkovní zásuvky, přichází chlapík z ostrahy a bere mě k sobě do kanceláře, kde je teplo, elektrika i internet. Dostávám kafe, ukazuji mapu trasy a nějaké fotky a v klidu tu dodělávám co jsem potřeboval.

14.9. Kurashiki – 80km

Miluji rána, kdy vstanu do teplého jitra, pár kroků od stanu je čistá teplá voda a já se můžu jít ještě ospalky rovnou vykoupat. Jedu rovnou do centra města lovit „wifinu“. Mám v plánu zkusit nádraží Shinkansenu. Na Station opravdu nacházím informace, kde je na dveřích cedule, která informuje o možnosti připojení se na internet. Ale je brzo a je ještě zavřeno. Nicméně s pocitem, že jsem vyzrál na další zádrhel se přesouvám dál po trase a zkouším to samé v dalším městě. Jenže ouha, Inko je zde je budka s paní, která mě posílá do nějaké restaurace. Přesto zkouším hledat signál a nacházím free spot v hale nádraží. To by měli asi na informacích vědět, ne? Bohužel je nefunkční. Tak zas dál. Snad potkám Strarbucks. Potkávám, ale kafe za 300 jenů se mi kupovat nechce. A tak trochu „na váguse“ sedám na zem za dveřmi obchďáku, na tajno se napichuju do elektriky a opřený o stěnu za kterou je ona americká kavárna, využívám její signál. Když mě bezpečák podruhé napomíná ať vytáhnu kabel ze zásuvky, že je to zakázané, balím se a mizím. Většinu toho co jsem potřeboval jsem udělal. Tyhle internetové trable mi zabrali většinu dne a tak když přejíždím řeku a před sebou vidím souvislou zástavbu začínající Okayamy sjíždím k vodě a zůstávám.