Cesta a východem slunce

13.9. 10km před Mihara  - 81km

Den na ostrově začíná v šest hodin. Kolem lavičky na které ležím a mám o ní opřené kolo se začínají trousit první obyvatelé. Hned na to, rozčísne hedvábné ticho, první proutěné koště, jak se s drhnoucím zvukem opře do země.  Všichni začínají uklízet, vše musí být dokonalé až jsem a pár desítek minut začnou proudit davy turistů. Nezbývá mi než na tu hru přistoupit a taky se uklízím z mého nocležiště. Zatím co v zubech drtím hrsti musli, první fotoaparáty už míří na červenou toriu, ke které se dá teď za odlivu celkem snadno dojít. Slunce se vyhouplo nad hory a tak i já spěchám využít ranního světla. Vzduch je ale bohužel „špinavý“ šedým oparem. Projíždím a procházím západní pobřeží ostrova kde se soustřeďují hlavní zajímavosti a závěrka zrcadlovky cvaká s frekvencí kulometu. A já jsem sem málem nejel, ještě že mě osvítilo a Pavel si v Itoshimě našel chvilku mi napsat. Když v půl deváté koukám na hodinky zatím co sedím na břehu s výhledem na šintoistický chrám a posvátnou toriu, dochází mi, že v tuhle hodinu se to stalo. Před 60ti lety ve čtvrt na děvět ráno 20km odtud vybuchla atomová bomba. Ta představa je zvláštní, klidně tu mohl někdo sedět na tom samém místě co já. V klidu,v  nerušeném tichu pozorovat jak ranní slunce osvětluje chrámy, sochy, odhalené mořské dno a najednou….prásk!!! Dost úvah. V půl desáté už Honšú. Cestu do centra Hirošimi už znám nazpaměť. Jedu jí po třetí. 20km do centra a dalších 15 z centra. Teploměry ukazují 32°C. Na poslední chvíli se rozhoduji nepokračovat po pobřeží do města Kure (námořnictvo mě moc nebere) a odbočuji do leva, abych přes kopce pokračoval dál na východ. Třeba tam nebude takové vedro. Proti proudu horské řeky začínám pomalu spoutat do kopců za Hirošimou. V dusném vedru využívám příležitosti a chladím se průzračné vodě, které teče vedle mě. Cesta přes docela pěkně ubíhá a když navečer přijíždím na most přes docela velkou řeku, rozhoduji se zůstat a využít možnosti koupání.

12.9. Miyajima – 85km

Budím se nezvykle brzo, bude to asi tím, že večer už je brzo tma a tak usínám dřív než doposud. I se snídaní jsem rychle hotov a tak vyrážím na Hirošimu. Do centra ba to mělo být nějakých 55km. Padá na mě pár dešťových kapek, ale je to jen z oblaků mlhy, které se povalují po okolních horách. Dokonalá scenérie mlžných horských pralesů, mě provází prvním ranním stoupáním do bezejmenného passu. Po ránu se mi ale nechce moc hýbat a než se zahřeji, pěkně mě bolí nohy. Francouzi v Busanu měli pravdu, je tu docela dost tunelů. Vklouzávám do dalšího z nich a spěchám na konec. Drtivá většina z nich, totiž nemá chodník. A i když jsou Japonci ti nejohleduplnější a nejtrpělivější řidiči, jaké jsem kdy viděl, stejně se v tunelu necítím vůbec dobře. V centru Iwakuni opět nějak zapomněli dát ceduli se směrem na Hirošimu, ale vím že musím nahoru podél vody a tak dávám ostrou do leva, pak do prava, zase do leva a jsem u cedule, která potvrzuje že jedu správně. Následujících cca 30 kilometů je zase jen městské trápení. Přijíždím do centra Hirošimi a napadá mě, že jsem vlastně ve městě, které bylo teprve nedávno znovu od základu postaveno. Nic tomu ale nenasvědčuje, město je plné života, jako každé jiné. Peace Memorial Park je hlavní atrakcí Hirošimi. Je tu muzeum věnované atomovému výbuchu, památník, krásně upravený park, hoří tu věčný plamen a především asi nejfotografovanější dům v Hirošimě a možná i v celém Japonsku. Tzv. A-tom dome, který ustál tlakovou vlnu čtyř tunové pumy Little boy a který zde byl ponechán jako věčná připomínka té hrůzy. Pro nás není bez zajímavosti, že ho projektoval český architekt!! Začíná opět krápat, tak se vydávám na lov wifi. Po několika marných pokusech, musím začít hledat Starbucks, což je jediné místo kde je free. Tedy až potom co si zřídíte registraci, se kterou se po té přihlašujete na jejich účet. Prostě paka. Další peckou, po tom co jsem konečně našel tu správnou kavárnu bylo, když za mnou přišel jeden z kavárníků a vytáhl mi kabel z elektriky s tím, že tohle nemůžu. „Proč tady teda máte internet?!?!?!?“ K mému obrovskému zklamání také zjišťuji, že ostrov Miyajima na který jsem se chtěl podívat, jsem dopoledne minul. Myslel jsem že je až dál. To by se mi s internetem v telefonu taky nestalo… Na Fcb mi Pavel z Fukuoky píše, že na ostrov musim. A tak zaklapávám počítač a v dusném horku spěchám 20km na zpět do přístavu. Nebraje ohled na obrubníky a červené semafory letím co můžu, abych se stihl dostat na trajekt. Ten uplně v klidu stíhám, jezdí až do noci. Za 27O Jenů naloďuji sebe i kolo a se dvěma školními výlety vyplouvám na pěti minutovou plavbu na ostrov. Už z přístavu vidím největší symbol ostrova, červenou bránu u pobřeží. Když vystupuji na druhém břehu, jsem velice rád, že jsem se rozhodl vrátit. Je to tu neskutečně krásné.V přístavu jsem sice zjistil, že jsem mohl jet přímo z Hirošimi, ale to vem čert. Celý ostrov je pokládán za božstvo, proto se nesmí žádnému ze zdejších zvířat ani ukřivdit. Když mi ale při fotografování západu slunce, jedna z puntikatých laní žere mapu z infocentra přímo z řidítkové brašny, nejradši bych jí nakopl. Slunce nenávratně mizí a v mžiku je tma.

11.9. Honšú – 125km

Nějak jsem zapomněl,že jsem včera večer sjel z hlavní silnice na vedlejší a ráno hned pokračuji ve směru včerejší cesty. Díky tomu si hned po ránu najíždím zbytečných 20km. Když jsem konečně zpátky na silnici č.2, což je kromě dálnice hlavní tah na Hirošimu, slunce už zase začíná pěkně prát. Takhle tropické počasí mě překvapilo. A to se prý už řádně ochladilo. Naštěstí vlhkost je už také v normálních mezích, v 90% bych tu vážně být nechtěl. Zjišťuji, že v mém atlasu Japonska není zakreslena ani polovina silnic, takže moje snaha dostat se na nějakou vedlejší silnici je jen neustálé hledání, tápání a vracení. Takhle si u města Hofu najíždím dalších 10km, než se mi konečně daří dostat na most přes záliv. Teploměr u silnice v 11 dopoledne ukazuje rovných 30°C. Rezignuji na snahu najít příjemnější silnici a nakonec se na jistotu vracím na „dvojku“ a po cyklochodníku se snažím dohnat problouděný čas. Viděl jsem na fotkách a slyšel jsem o skvělých cyklostezkách, ale nějak je nepotkávám. Co ale potkávám, je MaxValu market (japonské tesco) a obědem si vylepšuji den. Odpoledne už je strašné horko, v táhlých stoupáních, při kterých několikrát křižuji dráhu Shinkansenu, se promáčím skrz na skrz. Bohužel potem. Petky s vodou do mě mizí jak do propasti, ale   žízeň mám pořád. Když opouštím nezáživnou krajinu kolem moře, začínám si všímat, že je okolí najednou nějak hezčí. Typické japonské domky s hnědými zakřivenými střechami, pečlivě střiženými živými ploty a řadou pěstěných borovic, jsou zasazené do zelených rýžových polí mezi horami s bambusovými lesy. Na některých polích je již rýže sklizena, jinde ji malinkým kombajnem sklízí, ale většina z nich je zatím sytě zelená a teprve dozrává. Pohled na tuto krásnou krajinu kazí jen všudy přítomné elektrické dráty, které je stejně jako v celé Asii, kvůli zemětřesením taženo vzduchem. Stmívá se již dost brzy a tak v 6 večer zůstávám na prvním obstojném místě. Sprchou z PET lahve se omývám z nejhoršího a jdu vařit již tradiční instantní nudle. Ty nejsou nijak ostré, ale naopak nečekaně chutné.  Japonci totiž nemají rádi kořeněné silné chutě, s čímž se naprosto ztotožňuji. Tedy když mi třeba u sushi neujede ruka s wasabi.

10.9. Japonsko, Honšú – 83km

Od rána je tu nějak živo. Hlad vyhnal „lovce“ pro jídlo. Pokračuji po cyklostezce, ale dlouho to netrvá. Dostávám se do přilehlých částí milionového Shimonoseki a opět se nořím do městského provozu. A v něm zůstávám po většinu dne. Kvůli dálničním mostům musím překonat vodu dvěma trajekty. Když se konečně dostávám ze spárů Shimonoseki je již odpoledne. Projíždím příjemným japonským venkovem, podjíždím mosty po kterých se prohání Shinkansen a pomalu se začínám rozhlížet po místě na spaní. Nakonec až po západu slunce odbočuji z hlavní „dvojky“ a zastavuji se u řeky.