9.9. Japonsko, Kjúšú – 99km
A zase na kolo. Pavel sedlá svojí „silničku“ a
v nádherném dni vyrážíme na společnou cestu na sever. 3O kilometrů podél
moře utíká jak voda (po dvou dnech odpočinku a vynikající, kvalitní stravě jsem
opět plný sil) a před obědem jsme v Itoshimě. Naposledy zkoušíme štěstí se
SIMkou, ale marně. Po posledním společném obědu v runnig sushi se
rozdělujeme. Pavel jede do školy makat na svém projektu, který musí do pátku
uzavřít a já vyrážím do centra Fukuoky, přes které vede cesta na sever, na
hlavní japonský ostrov Honšů. Ještě jednou díky za vše. Města souvisle
přecházejí z jednoho do druhého a tak když navečer konečně opouštím
městskou zástavbu a shledávám, že jsem ujel bezmála 60km jedním nekonečným
městem, už nechci žádné nikdy vidět. To zde, tedy nehrozí. Nevyhnutelné
průjezdy některých metropolí, budou temná místa mého cestování po Japonsku.
Provoz je zde sice neuvěřitelně klidný a řidiči až nábožně ohleduplní, ale je
to prostě pakárna. A dlouho to trvá. Ohleduplnost Japonců je kapitola sama pro
sebe. Např. v MHD se nesmí telefonovat. Proč? Aby jste nerušili ostatní
pasažéry. Nebo, když se na křižovatce bez světel sjedou najednou tři auta, ze
kterých většinou nikdo neví kdo má přednost, budou se všichni dokola uklánět a
pouštět se navzájem, zatím co čas plyne a plyne. Konečně se dostávám na silnici
č. 498, která mě podél pobřeží dovede až do Kitakiushu, kde dvoukilometrový
most spojuje ostrovy Kjúšú a Honšú. Uplnou náhodou se dostávám na cyklostezku,
která vede přímo podél vody. Přes lesy a pláže kopíruji vzdouvající se moře.
Ano, čím více na sever jsem, tím sílí vítr. Konečně jsem zase v pěkné
přírodě, ale jsem docela utahaný a den už se blíží ke konci. Nedaleko pláže, na
které se v oranžovém oparu zapadajícího slunce, snaží surfaři využít
posledních slunečních paprsků k závěrečné jízdě, stavím v závětří
stan a zase bydlím ve svém. A také, zase instantní nudle.
8.9. Japonsko, Kjúšú
Cokoliv dám v Japonsku do pusy, z toho jsem
unešen. Čerstvá, teplá snídaně je hotový zázrak. Po ní nasedáme já, Pavel a
jeho žena Saori do auta a vyrážíme na výlet po okolí. Ihned začínáme stoupat na
kopec, s krásnou vyhlídkou na město Karatsu a celé pobřeží s vesnicí
ze které jsme vyrazily. Následně se po parádní pobřežní silnici, která se
kroutí podél pláží jako mořský had, přesouváme k vyvřelým čedičovým útesům
s mořskými jeskyněmi. Aby toho jídla nebylo málo, zastavujeme se
v rybářské vesnici, která je známá lovem olidní a kupujeme oběd
z místních zdrojů. Smažená oliheň ala KFC a pečená oliheň jsou pro dva lidi
a jednoho nenažrance další vynikající pochoutkou, při společném pikniku pod
žhavým sluncem. Jelikož jsem „celý cacný“ do moře, bere mě Pavel odpoledne na
šnorchlovačku do nedalekého zálivu. Bohužel je ale moře rozkarbované od vln a
je vidět jen na pár desítek centimetrů. Ale voda má dobrých 27°C. Obrovským
zážitkem je pro mě zjištění jak je bolestivé žahnutí od medůzy. Docela dost.
Při přípravě večerního grilování se paní domu chlubím šesti šrámy z boje s
těmi mořskými bestiemi a přemýšlím nad historkou se žralokem.. Společný letní
večer u grilu je pro mě velikou událostí, kterou si neskutečně užívám a tímto
za něj Pavlovi a Saori nesčetněkrát děkuji.
7.9. japonsko, Kjúšů
Tajfun, který byl hlášen na tento víkend byl naštěstí malý a
až odezněl, takže osmi hodinová plavba New Camelií proběhla v poklidu a na
žádné velké houpání nedošlo. V půl osmé ráno už stojím na pasové kontrole
a překvapeně vysvětluji, co že to jedu do Japonska dělat a proč neuvádím adresu
hotelu ve kterém budu bydlet. Imigrační úředník je ze mě trochu nervózní, ale
na dostávám samolepku na 90 dní a o pár kroků dál už vidím, jak
z podávacího pásu sundávají moje kolo a brašny. Za užaslého pohledu
zaměstnanců terminálu nakládám Ortlieby na vozík, který vzápětí bere do rukou
jeden z přihlížejících uniformovaných mužů a doprovází mě až východu
z haly. Opět vše věším na kolo a jdu ven čekat na Pavla. Právě když
začínám rozmíchávat v kafi první cukr, přijíždí malé Daihatsu a parkuje u
mě. Za volantem poznávám krajana, který zde ve Fukuoce studuje a který mě kontaktoval
přes FCB. Při pohledu na to roztomilé autíčko si říkám: „jak to tam nacpem?“
sundávám obě kola a po krátké hře na ježka v kleci je vyhráno a vyrážíme
do města. Fukuoka je se svými 1,4 miliony obyvatel, největším městem na ostrově
Kjúšú. Tu však v zápětí opouštíme a zastavujeme u nedalekého chrámu
Dazaifu Tenman-gu. Pavel je trochu zklamaný, protože si tento šintoistický
chrám pamatoval ze své první návštěvy jako velký komlex, skutečnost je ale o
poznání menší. Mě to však nijak nevadí a nadšeně zírám po okolí. Překvapujeme
počet lidí, kteří jsou zde přítomni. Po rituálním omytí rukou a vypláchnutí úst
se zastavujeme před hlavním oltářem a obrovskou červenou branou odcházíme
k muzeu. Čínská expozice nás ale nezajímá, takže opět nasedáme do auta a
jedem zpět do centra. V Japonsku se jezdí vlevo, na což si nemůžu zvyknout
a na každé křižovatce se děsím, kam to odbočujeme, abych se vzápětí napomenul
ať nevyšiluju. V Tenjinu (centrum Fukuoky) překypujícím životem hledáme
restauraci, kde připravují Kjůšskou ostrovní specialitu, nudlovou polévku
Ramen. Fronta deseti lidí před dveřmi restaurace v postraní uličce dává
tušit, že zde budou Ramen umět. Čekáme asi deset minut, než se uvolní dostatek
míst a osazenstvo se vystřídá. Zabíráme dvě místa na baru(jiné sezení zde není)
a přes páru stupající z nerezových hrnců sledujeme, jak se chystá náš
oběd. Za pár minut přede mnou přistává mísa s „pokladem“. Rozlamuji dřevěné
hůlky, míchám nudle, nakrájený pórek a kousky vepřového aby se chutě trochu
spojily. První sousto nijak nedochucuji, nabírám nudle s kouskem masa a
s hromadícím se očekáváním mi konce hůlek končí v ústech. „Sakra to
je dobrý!!!“ sděluji nadšeně Pavlovy zatím co lovím další sousto. Přede mnou
stojí dochucovadla, kterými si můžete doladit Ramen podle vaší libosti. Na výběr
je sojová omáčka, nakládaný zázvor, sezamové semínko,česnek, sůl a pepř. Sahám
po stroužku česneku a přiloženými kleštěmi ho lisuji do mísy. Vepřový vývar
silný tak že by se dal krájet, dostává novou dimenzi a už jen funím a mlaskám.
„Nejlepší jídlo za několik měsíců!!“ jsem z toho u vytržení dokola Pavlovi
omílám jak to bylo skvělé jídlo. Vracíme se do ulic, ve kterých je ale jako
v deštivé prádelně a tak se radši schováváme do pozemních ulic centra. Ve
zbytku dne zjišťuji, obrovský problém s výběrem peněz. Japonci nějak
nepočítají se zahraničními návštěvníky. Bankomatů je jako šafránu a většina
není v anglickém jazyce. Asi na šestý pokus se mi daří vybrat peníze
v pobočce City Bank, která jediná akceptovala mojí Visu. Další problém
vzniká při snaze koupit SIM kartu. Opět nelze. Jsem odkázaný na wifi, ovšem
v „Hi-Tech“ Japonsku je free wifi dostupná, asi jako miss Tokio.
Cestou domů se dozvídám další a další neuvěřitelná fakta ze života
v Japonsku. Moje představa o nad časové a přetechnizované zemi leží
v troskách.
Žádné komentáře:
Okomentovat