Zde je se zpožděním video z Kyryzstánu
10.7. Barnaul - 35km
Komáří teror pokračoval i ráno. Hrůza.Takhle rychle jsem se ještě nespakoval. Neuvěřitelná shoda náhod se stala v Barnaulu. Když jsem přijížděl do města, potkal jsem mladého rusa, který jel do Kazachstánu. Dal mi kontakt na kamaráda ve městě a zavolal mu, že se mu ozvu kvůli noclehu. Zůstávat v Barnaulu přes noc jsem neměl v plánu, jen nakoupit a pokračovat dál. Jezdil jsem po městě a hledal cykloobchod. Když jsem zastavil u pizzerie, s tím že využiju wifi, přišel ke mě kluk a říká: "ty jsi z Čech?". "Ano jsem". "Já jsem Igory, volal mi Nikolaj, dnes u mě spíš". To byla moc velká náhoda abych odmítl pozvání na návštěvu. V bytě bydlí parta kluků. Nadšenců do kol a outdooru. Právě se chystají na měsíční cestu na kolech, tak jsem se jim snažil pomoc a poradil jak jsem svedl. Pohodová parta a noc bez komárů. Perfekt...
9.7. 35km před Barnaulem - 112km
Co se týče cesty, není o čem psát. Déšť, pak vedro a zase déšť. Kempování na blátu. Ovšem co se mi přihodilo navečer když jsem zastavil, to jsem ještě nezažil.Stovky komárů a mušek, mě vzali okamžitě útokem. Poprvé jsem musel použít moskytiéru přes hlavu abych mohl fungovat. Poštípaný jsem vážně všude. Asi se nějak přemnožili, tohle snad nemůže být normální.
8.7. 20km před Alejsk - 145km
Opět jsem se ocitl mezi lány pšenice, velkých jak Morava. Celý den se po nebi honí bouřky a vždy mě jedna z nich dožene. Jinak je to hrozná nuda, Jen se snažím co nejrychleji dojet do Barnaulu a odtamtud do hor Altaje.
7.7. Rubtovsk, RUSKO (Altaj) - 133km
Dnes se dálka mé cesty opět zakulatila. A to na tři měsíce. (8600km) Na hranice jsem musel ujet ještě kus cesty, stále v bouřkách. Ale už jsem zpět v Rusku. Parádní silnice, vítr žádný, nebo slabý, stromy a lesy..
6.7. 40km za Semey - 87km
Celý den by se dal shrnout asi takto: ujeto 87km, z toho polovina offroad po hlíně a blátě, pět bouřek, dva prasklé dráty. Vzhledem k dešti a blátivé cestě, jsem do Semey dorazil špinavý od hlavy k patě. I přes to jsem byl pozván na čaj do jednoho prostého domku na začátku města. "Přece tu nebudeš stát a jíst na dešti. Pojď se mnou" říkal ten hodný pán co mě potkal. Poseděl jsem při čaji a boršči v dřevěném domku s malou světnicí a miniaturní kuchyňkou. Na kdysi bílých zdech visely koberce. Teplé jídlo bylo vzpruha pro tělo i pro duši, po mokrém a chladném dopoledni. Na cestu jsem vyfasoval litrovku džemu a pokračoval k ruské hranici. Za městem jsem viděl, pro Kazachstán něco neuvěřitelného. Vzrostlý borový les, jak u Máchova jezera.
5.7. 50km před Semey - 120km
To, na co může člověk v Kazachstánu narazit v rámci hlavního tahu, mě nepřestane udivovat. Hned po ránu jsem bojoval s dvaceti kilometrovým úsekem po úplně "rozsekané" makadamové cestě. Dvě hodiny. Lehkost, s jakou se kolem mě proháněly Land Cruisery, mě rozčilovala. Něž přišel déšť, vířili za sebou oblaka prachu, ve kterých jsem pak já musel žít. Krajina je stále ukázkovou zelenou stepí. Jen občas se v dálce objeví nějaký kopeček. Chlapec, který mi v Almaty dělal nový výplet, byl asi trochu tele. Dnes mi praskly tři dráty. Celý den panovalo skutečně nepříjemné počasí. Fučel proti mě vítr a co chvíli přišla dešťová přeháňka. Večer jsem usnul okamžitě jak jsem si lehnul.
4.7. Jonaozen - 187km
Během patnácti hodinové jízdy v našlapaném autobuse, kde bylo hodně přes 30°C jsem zavzpomínal na Jižní Ameriku, kde byly takové přesuny běžné. Vykoupaný ve vlastním potu a k smrti unavený jsem se v Ayagoz vypotácel z autobusu, abych počkal na Zbyňu s Luckou, kteří mi byly v patách. Nakonec jsem čekal o dost déle než bylo v plánu, ale dočkal jsem se.Za stmívání jsem se přesunuly za město k řece, najít místo na spaní. Všude byl spousta odpadků, ale už byla skoro noc a tak jsme zůstali. V blízkém okolí bylo pár soukromých mejdanů u zaparkovaných aut s rádiem na plný pecky. My ale byly rádi, že stany stojí a můžeme si sednout. Byl to vskutku nejzábavnější večer za celé tři měsíce. I když nám ho kazil déšť. Byl jsem rád, že naše názory na cykloturistiku v Kazachstánu se shodují. Je to tu opravdu úmorný. Velká škoda, že jsme se musely ráno rozdělit. Ale já musel dál směrem do Ruska a Lucka se Zbyňou dolů do Almaty. S novou chutí do cestování a kupodivu s větrem v zádech, jsem ujel rekordních 187km. Padla by dvoustovka, ale zůstal jsem u řeky, kterou jsem míjel. Dnes ráno jsem se vzbudil s opuchlím pravým okem. Včera jsem dostal do obočí žihadlo a přes noc se mi oko úplně zavřelo.
10.7. Barnaul - 35km
Komáří teror pokračoval i ráno. Hrůza.Takhle rychle jsem se ještě nespakoval. Neuvěřitelná shoda náhod se stala v Barnaulu. Když jsem přijížděl do města, potkal jsem mladého rusa, který jel do Kazachstánu. Dal mi kontakt na kamaráda ve městě a zavolal mu, že se mu ozvu kvůli noclehu. Zůstávat v Barnaulu přes noc jsem neměl v plánu, jen nakoupit a pokračovat dál. Jezdil jsem po městě a hledal cykloobchod. Když jsem zastavil u pizzerie, s tím že využiju wifi, přišel ke mě kluk a říká: "ty jsi z Čech?". "Ano jsem". "Já jsem Igory, volal mi Nikolaj, dnes u mě spíš". To byla moc velká náhoda abych odmítl pozvání na návštěvu. V bytě bydlí parta kluků. Nadšenců do kol a outdooru. Právě se chystají na měsíční cestu na kolech, tak jsem se jim snažil pomoc a poradil jak jsem svedl. Pohodová parta a noc bez komárů. Perfekt...
9.7. 35km před Barnaulem - 112km
Co se týče cesty, není o čem psát. Déšť, pak vedro a zase déšť. Kempování na blátu. Ovšem co se mi přihodilo navečer když jsem zastavil, to jsem ještě nezažil.Stovky komárů a mušek, mě vzali okamžitě útokem. Poprvé jsem musel použít moskytiéru přes hlavu abych mohl fungovat. Poštípaný jsem vážně všude. Asi se nějak přemnožili, tohle snad nemůže být normální.
8.7. 20km před Alejsk - 145km
Opět jsem se ocitl mezi lány pšenice, velkých jak Morava. Celý den se po nebi honí bouřky a vždy mě jedna z nich dožene. Jinak je to hrozná nuda, Jen se snažím co nejrychleji dojet do Barnaulu a odtamtud do hor Altaje.
7.7. Rubtovsk, RUSKO (Altaj) - 133km
Dnes se dálka mé cesty opět zakulatila. A to na tři měsíce. (8600km) Na hranice jsem musel ujet ještě kus cesty, stále v bouřkách. Ale už jsem zpět v Rusku. Parádní silnice, vítr žádný, nebo slabý, stromy a lesy..
6.7. 40km za Semey - 87km
Celý den by se dal shrnout asi takto: ujeto 87km, z toho polovina offroad po hlíně a blátě, pět bouřek, dva prasklé dráty. Vzhledem k dešti a blátivé cestě, jsem do Semey dorazil špinavý od hlavy k patě. I přes to jsem byl pozván na čaj do jednoho prostého domku na začátku města. "Přece tu nebudeš stát a jíst na dešti. Pojď se mnou" říkal ten hodný pán co mě potkal. Poseděl jsem při čaji a boršči v dřevěném domku s malou světnicí a miniaturní kuchyňkou. Na kdysi bílých zdech visely koberce. Teplé jídlo bylo vzpruha pro tělo i pro duši, po mokrém a chladném dopoledni. Na cestu jsem vyfasoval litrovku džemu a pokračoval k ruské hranici. Za městem jsem viděl, pro Kazachstán něco neuvěřitelného. Vzrostlý borový les, jak u Máchova jezera.
5.7. 50km před Semey - 120km
To, na co může člověk v Kazachstánu narazit v rámci hlavního tahu, mě nepřestane udivovat. Hned po ránu jsem bojoval s dvaceti kilometrovým úsekem po úplně "rozsekané" makadamové cestě. Dvě hodiny. Lehkost, s jakou se kolem mě proháněly Land Cruisery, mě rozčilovala. Něž přišel déšť, vířili za sebou oblaka prachu, ve kterých jsem pak já musel žít. Krajina je stále ukázkovou zelenou stepí. Jen občas se v dálce objeví nějaký kopeček. Chlapec, který mi v Almaty dělal nový výplet, byl asi trochu tele. Dnes mi praskly tři dráty. Celý den panovalo skutečně nepříjemné počasí. Fučel proti mě vítr a co chvíli přišla dešťová přeháňka. Večer jsem usnul okamžitě jak jsem si lehnul.
4.7. Jonaozen - 187km
Během patnácti hodinové jízdy v našlapaném autobuse, kde bylo hodně přes 30°C jsem zavzpomínal na Jižní Ameriku, kde byly takové přesuny běžné. Vykoupaný ve vlastním potu a k smrti unavený jsem se v Ayagoz vypotácel z autobusu, abych počkal na Zbyňu s Luckou, kteří mi byly v patách. Nakonec jsem čekal o dost déle než bylo v plánu, ale dočkal jsem se.Za stmívání jsem se přesunuly za město k řece, najít místo na spaní. Všude byl spousta odpadků, ale už byla skoro noc a tak jsme zůstali. V blízkém okolí bylo pár soukromých mejdanů u zaparkovaných aut s rádiem na plný pecky. My ale byly rádi, že stany stojí a můžeme si sednout. Byl to vskutku nejzábavnější večer za celé tři měsíce. I když nám ho kazil déšť. Byl jsem rád, že naše názory na cykloturistiku v Kazachstánu se shodují. Je to tu opravdu úmorný. Velká škoda, že jsme se musely ráno rozdělit. Ale já musel dál směrem do Ruska a Lucka se Zbyňou dolů do Almaty. S novou chutí do cestování a kupodivu s větrem v zádech, jsem ujel rekordních 187km. Padla by dvoustovka, ale zůstal jsem u řeky, kterou jsem míjel. Dnes ráno jsem se vzbudil s opuchlím pravým okem. Včera jsem dostal do obočí žihadlo a přes noc se mi oko úplně zavřelo.
Žádné komentáře:
Okomentovat