18.7. Kash Agash - 60km
Zastávka posledním větším městečku, abych doplnil web. Dnes ještě přejedu k Tašantě, hraničnímu městečku. Do Mongolska už je to co by kamenem. Zítra budu přecházet hranice. Krása Altaje zůstala za mnou. Zde už začíná mongolská step a poustina..
17.7. Kuray - 105km
Dnešek mi naprosto vynahradil včerejší nepříjemnosti. Zase se udělal krásný den a tak jsem si mohl užívat ten krásný Altaj, na který jsem se těšil. Stále jsem pokračoval nádherným údolím výš a výš proti proudu. Za zelenými kopci v okolí občas vykoukly vysoké štíty ledových hor. Avšak v údolí bylo vedro k padnutí. Celou tu krásu kolem, ale zastínilo neuvěřitelné setkání uprostřed hor. V jednom z mnoha stoupání mě předjela motorka s českou spz. Okamžitě jsem začal mávat na jeho kolegu, který jel za ním. Ten byl sice i se svou přítelkyní z Ukrajiny, ale naštěstí zastavili. Před nimi jel Pavel na své Jawě 350 na které hodlá objet svět. Proseděli jsme v té dech beroucí scenérii asi hodinu. Neuvěřitelné štěstí. Tohle setkání mi vážně zvedlo náladu. Né, že bych to nějak potřeboval, cesta přes Altaj je nádherná. Jen trochu fyzicky náročná.
16.7. ..?... – 103km
Déšť vydržel přes celou noc a ani ráno se mu nechtělo
přestat. Tak hrozně nerad balím stan za deště. Tím je hned jasné, že večer budu
spát v mokru. V první vesnici jsem se od kluků oddělil. Uve, Matyas a
Stefan zůstali na snídani a já pokračoval dál. Večerní hrst OLIMPovských
BCAAček mě zas hodila do sedla. Dnes jsem hodně myslel na teplo a pohodlí
obýváku. Pršelo vytrvale celý den, až k večeru občas na chvilku přestalo.
Přesto však bylo docela teplo, takže jsem se při zdoláváni dalšího passu stejně
zpotil tak, že na mě nezůstala nit suchá. Bundu jsem sundal a došlapal to i za
deště v triku. Promočený skrz na skrz jsem strávil celý den. Už se do mě
začala dávat i zima. Příroda byla opět a stále krásná, ale za těchto podmínek
nefotografovatelná. Od sjezdu z průsmyku opět pomalu stoupám proti proudu
řeky, jejíž jméno bohužel neznám. Stan se mi večer podařilo celkem vysušit, a
tak jsem mohl ulehnout do pohodlí. Je to zvláštní jak silný azyl dokáže stan
poskytnout. Uvnitř se všechno mění k lepšímu. Zima a mokro jsou pryč, už
jen teplo a sucho, klid, relativní pocit bezpečí a soukromí.
15.7. 10km před Onguday – 85km
Nějak jsem si neuvědomil jak to bylo včera náročné. Stoupání
bylo opravdu hodně. Nebo to možná zapříčinilo to, že jsem šel spát bez večeře a
nedoplnil se mi glykogen ve svalech. Tak jako tak, mě dnes zradily nohy. Hned
jak jsem ráno nasedl, věděl jsem, že dnes bude zle. Stehna bolela jak čert a
sebemenší kopeček pro mě byl velkou překážkou. Abych si to pořádně užil,
postavil se mi do cesty první altajský pass. Nevím jak vysoko, jak daleko ani
jak dlouho jsem jel nahoru. Ve svém utrpení jsem sledoval jen bílou čáru přede
mnou. Utrpení svatého Šebestiána hadr. Na vrcholu bylo malé tržiště a
parkoviště. Když jsem se k němu blížil, zahledl jsem známou věc. „Hele to
vypadá jak……no jó, reflexní odrazky na Ortliebech. A je jich šest.“ To už jsem
rozpoznal tvary třech na těžko naložených kol. Tři Němci, otec se syny, kteří jedou
také do Mongolska. Měl jsem obrovskou radost, mohl bych se k nim přidat. Jenže
jak jsem následně zjistil a oni mě i varovali, jsou strašně pomalí. Mooc
pomalí. S nimi bych do Ulaanbaataru dorazil na podzim. Jestli vůbec. Daly
jsme společný kempink, ale stejně jako když jsem kempoval s Luckou a
Zbyňou, začalo pršet. Takže jsem stejně zase sám ve stanu a zítra se asi od
kluků odtrhnu. Sakra taková škoda!!!!! Parťák do Mongolska by se hodil...
14.7. ?Altaj? – 101km
Nemám mapu, takže určení místa je trochu obtížné. Jména
vesnic si nepamatuju a hlavně je většinou ani nepřečtu. Město Gorno Altajsk je
považováno za vstupní bránu do hor Altaje. A skutečně, odtud začala být cesta
zajímavá a zábavná. Stále proti proudu řeky Katuni, jejíž břehy berou Rusové
útokem, se vine silnice stále hlouběji do hor a lesů. Tlačenice u řeky je
skutečně nevídaná. Na silnici jsem míjel kolony aut jak na Makarské a mezi
stromy u břehu, byly rozesety stany zhruba po deseti metrech. Z každého
zaparkovaného auta hrála hudba, očividně se hodně pilo a oheň na šašlik hořel
nonstop. Ale není se čemu divit. Po dlouhé době jsem viděl místo, kde stálo za
to se zdržet. I když koupání v řece nebylo moc „easy“. Proud by strhl i
slona. Až do odpoledních hodin jsem mírně stoupal podél Katuni a byla to
skutečně krásná cesta borovými lesy a za dokonalého počasí. Odpoledne jsem
přejel přes řeku a pokračoval dalším malebným údolím jednoho z jejích
přítoků. Po těch týdnech ve stepích, na mě zdejší krajina plná zelených kopců a
luk, působí jako balzám na duši. Na sklonku dne jsem se tradičně zastavil ve
vesnici nabrat vodu. Při té příležitosti jsem se poznal s Alexejem a
Alexejem. Dostal jsem najíst, kopl do sebe tři stakany vodky, jak prý velí
tradice a po přinesení pětilitrového kanystru samohonky, vzal nohy na ramena a
jel dál. Hoši už totiž zakopávali o vlastní boty a já neměl v úmyslu se
„zbořit do mrtva“. No, nejelo se mi pak nejlíp J
13.7. Gorno Altajsk -
60km
Abych získal registraci o pobytu v Rusku, musel jsem na
jednu noc do hotelu. Měl jsem štěstí a narazil na hodně levnou variantu. Sice
jsem měl společný pokoj s jedním Rusem, ale za 500 rub bych spal i na
zemi. V městském parku jsem byl svědkem něčeho, pro mě velice zvláštního.
Za hodinu, kterou jsem tam proseděl, se vystřídaly tři svatby. Vždy přijela
celá kolona a ženich s nevěstou odnesli položit kytice k památníku
obětí druhé světové války. Proběhlo krátké focení a zase všichni odjeli slavit.
Další důkaz toho, jak je zde toto téma stále živé.
12.7. 50km před Gorno Altajskem – 103km
Utábořil jsem se na břehu mohutné řeky Katuni. Po celém dni
pod žhavým sluncem a na rozpáleném asfaltu, byla koupel opravdu vysvobozením.
Opět mě zde ale zužovaly stovky krvelačných komárů. Jízda na kole probíhala
stejně jako včera, proto se tím nikterak nezaobírám. Hustý provoz, pěkná
silnice, krajina se začíná vlnit a zarůstat lesy.
11.7. 60km před Byjskem – 92km
Z Barnaulu jsem se vykopal až v poledne. Max a
Igor mě doprovodili za město a ukázali „mojí“ silnici. Počasí bylo nádherně
letní, ale cesta za moc nestála. Městský obchvat byl přecpán auty. Ani po
odbočení na „mojí“ M.52, která mě dovede až do Mongolska, se situace
nezlepšila. Nebyla to dnes moc příjemná jízda…
Žádné komentáře:
Okomentovat