Cesta a východem slunce

Jako malý bonus přidávám článek o Kyrgyzstánu

Kyrgyzstan

Nejdříve několik zajímavostí. Kyrgyzstán má ze všech států na světě nejdál k moři a více než 90% země leží v nadmořské výšce nad 1000 m.n.m.. Na jeho území, se také nachází druhé největší  horské jezero na světě.

Pro mě byl Kyrgyzstán jednou z dalších zemí, které jsem navštívil při mé cestě z České republiky do Japonska. Neměl jsem v plánu zdržovat se delší dobu, spíš projet vhodnou trasu a pokračovat do Kazachstánského Almaty. I tak ale mohu říct, že je to nejkrásnější země jakou jsem do té doby na své cestě navštívil.

Trasa

Po té co jsem překonal birokratické problémy při přecházení  hranic u města Taraz a byl v puštěn do Kyrgyzstánu, jsem pokračoval v jízdě do města Talas. To funguje jako jakési centrum této oblasti. Už od prvních kilometrů jsem zíral s otevřenou pusou na dech beroucí krajinu. Podél jezera s blankytně modrou vodou, v zeleném údolí, lemovaném zasněženými štíty hor se jelo úplně samo. Talas je opravdu rušné místo, kde se dá sehnat vše potřebné. Z tohoto životem překypujícího městečka jsem pokračoval dál do hor. Další den se mi do cesty postavil první pass. Otmok se svými 3326 m.n.m.. Popisovat jak jsem se sunul nahoru, by bylo velmi zdlouhavé. Mohu říct, že dostat se do sedla mi trvalo půl dne a ke konci jsem velmi často slézal z kola a šlapal po svých. V sedle se pak ženili všichni čerti. Déšť se sněhem a prudký vítr mě nenechali vychutnat si pocit vítězství a vyhnali mě rychle pryč. V provazech deště s rukama zmrzlýma na kost jsem spěchal dolů. I po napojení na hlavní tah na Biškek jsem se topil v přívalech vody a nemohl si pořádně vychutnat divokou krásu náhorní plošiny, kterou prochází. Po propršené noci jsem i nadále pozvolně klesal dál. Odbočil jsem na štěrkovou cestu, která po deštích nebyla úplně ve formě a lehkou terénní jízdou směřoval k městu Chaek. Opustil jsem horskou scenérii a s řekou (jejíž jméno se mi nepodařilo dohledat) po pravé ruce, se vnořil do jejího kaňonu. Prostředí se náhle změnilo na rudou divočinu Divokého západu. Od rúžové, přes červenou, do okrové přecházely barvy skalisek a strmých srázů, které rámovaly cestu dolů. Až na pár úseků s nahrnutým kamením, mi cesta nedělala větší problémy. I počasí se ustálilo a tak jsem na sklonku dne v klidu rozbalil stan pár metrů za Chaekem.

 To co jsem ráno spatřil, mi bralo dech. Mraky se přes noc rozplynuly a uvolnily ze svého objetí rozeklané štíty hor, které se nyní s azurovou oblohou dokonale doplňovali. Rozkvetlé louky v podhůří dokreslovaly dokonalé panoráma horské krajiny. Nemohl jsem se dočkat až vyrazím dál a budu si užívat pohled na horské velikány. Opět se objevil asfalt, po kterém se v tak krásném dni jelo úplně samo. Čekala mě další zkouška. Kyzart pas a jeho 2664 m.n.m.. Ačkoliv nebyl ani z poloviny tak těžký jako Otmok, do sedla jsem se vyšplhal s vypětím posledních sil. Jeden den na regeneraci očividně nestačil. Ten den jsem usnul jako kotě. Ve městě Kockor jsem jeden den „oddychal“ a potkal Christofera z Francie, se kterým jsem další den pokračoval k perle Kyrgyzstánu, jezeru Isyk-Kol. Foukal tak silný vítr, že když jsem stál a snažil se fotografovat tyrkysovou hladinu malého jezera po cestě, musel jsem stát bokem, opřený o zadní nohu, jako bych se snažil vyrazit dveře. Štěstí nám přálo a vítr se nám dostal do zad. Postaveni do pedálů, abychom zvětšily plochu pro vítr, jsme uháněly kupředu čtyřicítkou. Na břehu Isyk-Kol se začalo kazit počasí. Už sám jsem jel po jeho jižním břehu, dva deštivé dny. Husté mraky mi bohužel nedovolily spařit čtyřtisícové vrcholy na protějším břehu. Poslední dny v Kyrgyzstánu, jsem využil k návštěvě malebného údolí Alryn Arashan nedaleko města Karakol.

Lidé

Stejně jako v předešlých zemích, setkával jsem se i v Kyrgyzstánu s velice přátelskými a milými lidmi. Děti ve vesnicích vždy běhali k silnici, mávajíce a křičíc „HELOU“. Jejich nadšení mě vždy pobavilo. Když jsem pak s úsměvem opětoval jejich pozdravy, s neskrývaným výrazem zadostiučinění se vraceli ke svým hrám. Chlapci tu stejně často jako na kole jezdí i na koni a počínají si přitom neuvěřitelně obratně. Jen mi vždy připadala trochu zvláštní ta malá postavička na hřbetě tak velkého zvířete. Pohostinost Kyrgyzů je kapitola sama pro sebe. Je pro ně tak přirozená, až to člověka dojímá.  Člověk si až říká, kam se to z nás vytratilo. Mě se naskytla příležitost zasednout ke společné snídani v jedné maličké osadě, kde jsem nocoval. Podával se čaj, kumis, vlastní chléb i máslo a několik dalších mléčných výrobků. Ihned po jídle se děti zvedli a začali uklízet, aby rodiče mohli jít pracovat. Jak jsem se zde dozvěděl, drtivá většina lidí, dnes  žije ve městech a do hor jezdí jen na tří měsíční sezónu. Někteří stále do jurt, jiní už do maringotek. I dále, kam jsem se na své cestě vrtnul, jsem se potkal s vřelým přijetím. Ať už se jen přišel někdo zeptat odkud jsem a kam jedu, nebo jsem se naopak na něco ptal já.

Dojmy

Kyrgyzstán je jako celek nejkrásnější země jakou jsem v životě viděl a určitě stojí za návštěvu. O tom svědčí i fakt, že jsem zde každý den narazil na alespoň jednoho cyklistu, čí motorkáře, kteří zatoužili tento horský ráj spatřit. Bylo mi až smutno, když jsem překračoval hranice zpět do Kazachstánu. Odnesl jsem si však mnoho krásných vzpomínek a pohledů, které si vždy rád vybavím, abych si připomněl dech beroucí krajinu hor a koní….