19.7. - 23.7. Tašanta - Hovd - cca 340km
Popravdě, říkal jsem si, že ty cesty půjdou na kole jet. No realita předčila moje očekávání. K horšímu.
Protože cesta na celnici mi zabrala dost času (20km kopec) a tam jsem pak čekal než skončí pauza na oběd a i potom šlo vše velmi pomalu, dostal jsem se na území Mongolska až odpoledne. Sjel jsem jen 20km do prvního městečka (honosné označení), kde se mi hned naskytla možnost přenocování u místních. V chatrném domku bylo živo. Děti, rodiče, prarodiče, strýc, teta a já. Na stole přistál slaný čaj s mlékem a k večeři skopové s těstovinami, vše parádně utopené v loji. Bylo to moc příjemné uvítání do nové země a teplo domova jsem uvítal, protože v noci je zde opravdu chladno.
Druhé ho dne už jsem mohl pocítit realitu cestování po Mongolsku. Ve zkratce, za prvních 3.5h 25km a dva prasklé dráty.. Ale po překonání prvního pasu, kde jsem proklínal můj nápad přejet Mongolsko na kole, se vše obrátilo k lepšímu. Narazil jsem na pár kousků asfaltu a budovanou silnici po které se dalo jet a do města Olgiy přijel poměrně v pohodě. Ovšem zde začal zlý sen. Krajina byla sice opravdu nádherná, až bych řekl neopakovatelná, ale pohyb děs běs. Už tak těžký terén plný stoupání, ještě zhoršovaly cesty plné kamení a písku.
To co následovalo dále, byl asi nejhorší den co se fyzického utrpení týče. Nezačal jsem zle, občas se usmálo štěstí a mohl jsem jet po uježděné hlíně a prostředí, které jak jsem již psal je neskutečně krásné. Mé trable začali za vesnicí Tolbo. Od ní se začíná stoupat do dalšího průsmyku. A na jeho úpatí jsem začínal cítit že se mi dělá nějak nevolno. Vydrápat se nahoru do sedla bylo peklo. Brutální sklon, mizerná cesta a krásný slunečný den. Na druhé straně sedla už mi začínalo bát opravdu zle od žaludku. Sice jsem klesal, ale časté brodění říček a jízda v kamení mi moc odpočinku nedopřáli.Skončil jsem na nádherné pláni, sevřené vrcholky hor, kde už mi tělo odmítlo pokračovat dál. Celková slabost, zimnice a bolest svalů i kloubů, dávaly tušit problém. Nevím čím to bylo, zda vadnou vodou, jídlem, nebo vyčerpáním a horkem, ale přes noc jsem se z toho vyzvracel.
Včera mě sice ještě bolela hlava, ale normálně jsem fungoval. Většinu dne jsem klesal dolů z hor, i když cesta připomínala vice než cokoliv jiného, vyschlé říční koryto. Podařilo se mi ujet neuvěřitelných 112km až do města Hovd. Krajina se z měnila v pustinu písku a štěrku, ze které vystupovaly skalnaté hřebeny. Cestu mi neuvěřitelně ztrpčovala hejna komárů, která o repelentu asi nikdy neslyšela.
Jelikož jsem musel změnit plán trasy na jižní cestu, kvůli vysoké vodě na severu, budu se zítra snažit sehnat transport do dalšího města. Následující úsek je totiž pouštní záležitost v hlubokém písku bez možnosti doplnění vody.Z města Altaj bych pak měl dojet až do Ulaanbaataru.
Z nejhoršího bych měl bát tedy venku a mohu směle pokračovat dál.
Popravdě, říkal jsem si, že ty cesty půjdou na kole jet. No realita předčila moje očekávání. K horšímu.
Protože cesta na celnici mi zabrala dost času (20km kopec) a tam jsem pak čekal než skončí pauza na oběd a i potom šlo vše velmi pomalu, dostal jsem se na území Mongolska až odpoledne. Sjel jsem jen 20km do prvního městečka (honosné označení), kde se mi hned naskytla možnost přenocování u místních. V chatrném domku bylo živo. Děti, rodiče, prarodiče, strýc, teta a já. Na stole přistál slaný čaj s mlékem a k večeři skopové s těstovinami, vše parádně utopené v loji. Bylo to moc příjemné uvítání do nové země a teplo domova jsem uvítal, protože v noci je zde opravdu chladno.
Druhé ho dne už jsem mohl pocítit realitu cestování po Mongolsku. Ve zkratce, za prvních 3.5h 25km a dva prasklé dráty.. Ale po překonání prvního pasu, kde jsem proklínal můj nápad přejet Mongolsko na kole, se vše obrátilo k lepšímu. Narazil jsem na pár kousků asfaltu a budovanou silnici po které se dalo jet a do města Olgiy přijel poměrně v pohodě. Ovšem zde začal zlý sen. Krajina byla sice opravdu nádherná, až bych řekl neopakovatelná, ale pohyb děs běs. Už tak těžký terén plný stoupání, ještě zhoršovaly cesty plné kamení a písku.
To co následovalo dále, byl asi nejhorší den co se fyzického utrpení týče. Nezačal jsem zle, občas se usmálo štěstí a mohl jsem jet po uježděné hlíně a prostředí, které jak jsem již psal je neskutečně krásné. Mé trable začali za vesnicí Tolbo. Od ní se začíná stoupat do dalšího průsmyku. A na jeho úpatí jsem začínal cítit že se mi dělá nějak nevolno. Vydrápat se nahoru do sedla bylo peklo. Brutální sklon, mizerná cesta a krásný slunečný den. Na druhé straně sedla už mi začínalo bát opravdu zle od žaludku. Sice jsem klesal, ale časté brodění říček a jízda v kamení mi moc odpočinku nedopřáli.Skončil jsem na nádherné pláni, sevřené vrcholky hor, kde už mi tělo odmítlo pokračovat dál. Celková slabost, zimnice a bolest svalů i kloubů, dávaly tušit problém. Nevím čím to bylo, zda vadnou vodou, jídlem, nebo vyčerpáním a horkem, ale přes noc jsem se z toho vyzvracel.
Včera mě sice ještě bolela hlava, ale normálně jsem fungoval. Většinu dne jsem klesal dolů z hor, i když cesta připomínala vice než cokoliv jiného, vyschlé říční koryto. Podařilo se mi ujet neuvěřitelných 112km až do města Hovd. Krajina se z měnila v pustinu písku a štěrku, ze které vystupovaly skalnaté hřebeny. Cestu mi neuvěřitelně ztrpčovala hejna komárů, která o repelentu asi nikdy neslyšela.
Jelikož jsem musel změnit plán trasy na jižní cestu, kvůli vysoké vodě na severu, budu se zítra snažit sehnat transport do dalšího města. Následující úsek je totiž pouštní záležitost v hlubokém písku bez možnosti doplnění vody.Z města Altaj bych pak měl dojet až do Ulaanbaataru.
Z nejhoršího bych měl bát tedy venku a mohu směle pokračovat dál.
Tohle autíčko jsem dnes potkal v Hovdu. Za dobu co jsem v Mongolsku je už čtvrté... Jedu v něm starší manželé z Německa.
Žádné komentáře:
Okomentovat